MÉDEA není významný
film ani v rámci Trierovy filmografie. Šlo o televizní projekt, ve kterém obdivovatel
Carla Th. Dreyera natočil nerealizovaný scénář velkého krajana. Trier se
scénářem pouze inspiroval, stejně jako se Dreyer pouze inspiroval Eurípidem – měl
vzniknout „skutečný příběh“ za tragédií (scénář v anglickém překladu zde). Kromě
začátku a konce se Trier stručného textu poměrně drží, ale výrazně mění jeho
vyznění. Kde se Dreyer pohybuje mezi psychologií a archetypem, strohým
realismem a obřadností, kde svůj koncentrovaný výraz zasazuje do interiérů,
dělá Trier opak. Klíčové scény přesazuje do exteriérů a drama dále vizuálně zcizuje
– zadními projekcemi, snímáním hrdinky z vody, zahalením scény do oslepující mlhy. Působí to spíše jako videoart, expresivnost bez přesvědčení.
Trier ve svém
naturalismu vynechává divadelní rekvizitu chóru, scénu zabíjení dětí (věšení
místo trávení) inscenuje s mrazivou názorností, zbavuje ji motivu oběti;
obraz mrtvých dětí dokonce „provokativně“ zasadí do loga filmu. Klíčovou scénu
scénáře, v níž se Médea pokouší naposledy získat Iásona zpět erotickou evokací
jejich svatební noci, Trier vyhrotí násilím na hrdince, což odpovídá jeho
pojetí látky, které akcentuje motiv msty. Ranou scénu dialogu hrdinky s králem
Kreonem přesadí do expresivního prostředí močálu a nechá Médeu rovnou trhat
jedovaté byliny. Kde Dreyerův text zobrazuje tragédii implicitní – místo schématu
osudu nechá promlouvat témata mužské malověrnosti a ženské potřeby lásky –, není
Trierova adaptace tragédií vůbec; zobrazuje mstu servírovanou za studena. Trier
agónii duše vyvádí do vichru vizuálních ploch a přírodních živlů; prázdný
výraz Udo Kiera jako Iásona je zde na místě. Přesto tvůrce ponechává ve filmu
Dreyerův patetický doslov, který tragédii připisuje absenci víry v Boha, umožňující
zázraky. Jak víme z filmu PROLOMIT VLNY, Trier používá Boha jako ironický
kýč, záměrně zasazený do nepřátelského kontextu. [viděno na kanálu Film Europe]
