TEREZA PÁTKOVÁ (Vittorio De Sica, 1941)

De Sica podruhé – jako herec a režisér. Film přináší svědectví o přechodu herce v režiséra – pokud i nadále hrál De Sica ve svých filmech, tak pouze v komediích – a o posunu v italské kinematografii. Tvůrce režíruje sám sebe jako téměř jediného muže mezi mnoha ženami, ale bez sebestřednosti a marnivosti; jako velkorysá „instituce“ objímá celou Itálii. Sympatický hrdina, zahálčivý mladý doktor, který žil doposud za otcovy peníze, je za trest pověřen tím, aby jako dětský lékař pravidelně docházel do dívčího sirotčince. Setkáním s realitou vzniká situační vír, který si částečně ještě ponechává rysy melodramatu a situační komedie (omyly a záměny, svérázný sluha jako katalyzátor), zároveň se v záchvěvu kvazi-realismu otevírá i postavám v pozadí dramatu (sirotčinec zaplněný dětmi). 

Vedlejší postava neoblíbené a zlovolné chovankyně představuje jediný temný bod filmu, předznamenává De Sicovy DĚTI ULICE. Jinak ale zachycuje šířku života – zde různost ženských typů – z té sladší stránky. Sirotčinec je obydlen celým spektrem, od roztomilých děvčátek po roztomile sešlé babičky; mezi tím stojí staropanenský personál, který k hrdinovi chová jemně ambivalentní vztah (doktor jako autorita i pohledný mladý muž). Dvě ze tří žen, které o něj usilují, ještě zastupují konzervativní dědictví italského filmu – pošetilá blondýnka z bohaté rodiny zastupující romantickou komedii, nevinná hrdinka-sirotek v podání o něco starší herečky s „mariánským“ obličejem a pěstěným obočím –; zatímco Anna Magnaniová jako zemitá milenka už je ženou budoucnosti. Rovněž částečně se film z hermeticky uzavřených kulis otevírá ulici (sirotčinec zvenčí jako autentický dům). Sympatický, dobře naladěný, trochu sacharínový film má s realismem společného málo, dokládá především všeobjímající vztah tvůrce k lidové Itálii v mnoha jejích podobách. V dalších letech přijme De Sica neorealismus… [viděno ve vídeňském Filmovém muzeu]