Boris Barnet svou formální a tématickou
otevřeností představuje „rajské“ období raného sovětského filmu – spontánní a pluralitní. Tyto dva
němé filmy jsou zasazeny nikoliv do velkých dějin, ale do současného města; obrazy tehdejší Moskvy působí velmi vitálně. Aktuální jevy ve společnosti (bytová politika,
odborová angažovanost, volby) fungují jako jemně satirické rozbušky ve střetu
městského života s vesnickým, potažmo přežívajících buržoazních struktur
(živnostníků) s proletariátem. Ve filmech se sváří i svět mužů a žen (bezelstných
vesničanek) a tehdejší společnost působí dojmem řízeného chaosu „mravenčího“
společenství. V druhém z filmů se hrdinka ocitne v domě, jehož
společné prostory se utápějí v nepořádku a odpadcích; jeho obyvatelé ho
později vzorně uklidí, když se mylně domnívají, že hrdinka byla zvolena do
městského sovětu...
Barnetovy němé filmy
působí „nepořádně“ žánrem (komedie, drama, satira, groteska) i formou. V expozici
ČINŽÁKU V TRUBNÉ ULICI používá tvůrce širokou paletu záběrů, počínaje
celkovým záběrem na dění v patrech domu, které následně blíže analyzuje v orchestrálně
působící montáži; expresivní postupy, jako rapid montáž v hrozící srážce hrdinky
s tramvají, užívá Barnet velmi výběrově. Specifické jsou dialogové
montáže, ve kterých se v záběrech na jednotlivé aktéry dramaticky mění osa
kamery; jedna z postav se například dívá téměř do kamery, druhá je snímána téměř
v profilu. Jako by se postavy dívaly
od sebe, místo na sebe, záběry působí samostatně, netvoří psychologické kontinuum - podle Barneta měla střihová skladba rozkrývat okolní prostor. Ukázněná živelnost jeho filmů se projevuje různě: vpády grotesky (honičky), situačními
katalyzátory (motiv vítězného losu), zalidněnými prostory, pohybem dopravních
prostředků, „vystupováním“ předmětů (teplé ponožky na rukou) a zvířat (kachna a
krysa). Rytmickou vyváženost u Barneta nehledejte. [viděno v kině Ponrepo]
