V pozdějších filmech se bude syrovost vytrácet a Waters dá přednost druhému: ironickému braku, předstíraným zápletkám. RŮŽOVÉ PLAMEŇÁKY můžeme vnímat jako vyvrcholení jeho raných filmů, zejména NĚKOLIKANÁSOBNÝCH MANIAKŮ (1970), který rovněž obsahoval parodickou „cirkusovou“ sekvenci tělesných atrakcí, pobuřujících přihlížející maloměšťáky. Zde Waters přitvrdil v povaze „atrakcí“, objektem pobouření je samotný divák… Zároveň tvůrce pomalu opouští dominantní výrazový prostředek jeho raných krátkých filmů, hudební koláž. Estetika jukeboxu, sledu krátkých úryvků většinou populární, ale také vážné hudby, opery a mluveného slova, byla zpočátku spíše nouzová; expresivního vrcholu dosáhla ve snímku SNĚZ SVŮJ MAKEUP (1968), svou poetikou připomínajícím Buňuelův ZLATÝ VĚK... Zde figuruje popový kontrapunkt pouze v jedné sekvenci (buřičská výprava Divine do ulic maloměsta), jinak Waters volí daleko přímočařejší prostředky. Ošklivost plodí ošklivost: tvůrce nechá trápit ženy, držené ve sklepě v otřesných podmínkách jako rodičky dětí pro adopce, aby jejich trýznitelé mohli později dostat to, co si zaslouží. Populární nihilismus. [viděno v kině v BFI]
6. prosince 2015
RŮŽOVÍ PLAMEŇÁCI (John Waters, 1972)
Watersův raný film je obrazem doby, která ztratila iluze a snědla příliš
mnoho jablek poznání; není už nic, co by nešlo zobrazit. Divine, která provádí
felaci svému filmovému synovi nebo pojídá autentická psí hovínka, to je více,
než co jsem toužil ve filmech vidět. Je to za hranicí pornografie, protože tyto
obrazy nemají dráždit, sexuálně stimulovat, ale dráždit, společensky pobuřovat.
V raném stádiu watersovské poetiky zapovězeného plní dramatická struktura
vyloženě zástupnou roli: na velmi prostou zápletku o boji dvou konkurentů o
pověst nejzvrácenější osoby na světě jsou tvůrcem navěšeny jednotlivé akty
(tělesné perverze, transssexualita, znásilňování, zohavování, kanibalismus). Na
jedné straně se jedná o veristické záznamy autentických výkonů neherců na kameru
(sekvence hrdinčiných narozenin), na straně druhé jde o inscenované výstupy
herců, které porušují tabu masové filmové produkce ve varietním duchu a v rychlém tempu. Co šok, to záběr.
V pozdějších filmech se bude syrovost vytrácet a Waters dá přednost druhému: ironickému braku, předstíraným zápletkám. RŮŽOVÉ PLAMEŇÁKY můžeme vnímat jako vyvrcholení jeho raných filmů, zejména NĚKOLIKANÁSOBNÝCH MANIAKŮ (1970), který rovněž obsahoval parodickou „cirkusovou“ sekvenci tělesných atrakcí, pobuřujících přihlížející maloměšťáky. Zde Waters přitvrdil v povaze „atrakcí“, objektem pobouření je samotný divák… Zároveň tvůrce pomalu opouští dominantní výrazový prostředek jeho raných krátkých filmů, hudební koláž. Estetika jukeboxu, sledu krátkých úryvků většinou populární, ale také vážné hudby, opery a mluveného slova, byla zpočátku spíše nouzová; expresivního vrcholu dosáhla ve snímku SNĚZ SVŮJ MAKEUP (1968), svou poetikou připomínajícím Buňuelův ZLATÝ VĚK... Zde figuruje popový kontrapunkt pouze v jedné sekvenci (buřičská výprava Divine do ulic maloměsta), jinak Waters volí daleko přímočařejší prostředky. Ošklivost plodí ošklivost: tvůrce nechá trápit ženy, držené ve sklepě v otřesných podmínkách jako rodičky dětí pro adopce, aby jejich trýznitelé mohli později dostat to, co si zaslouží. Populární nihilismus. [viděno v kině v BFI]
V pozdějších filmech se bude syrovost vytrácet a Waters dá přednost druhému: ironickému braku, předstíraným zápletkám. RŮŽOVÉ PLAMEŇÁKY můžeme vnímat jako vyvrcholení jeho raných filmů, zejména NĚKOLIKANÁSOBNÝCH MANIAKŮ (1970), který rovněž obsahoval parodickou „cirkusovou“ sekvenci tělesných atrakcí, pobuřujících přihlížející maloměšťáky. Zde Waters přitvrdil v povaze „atrakcí“, objektem pobouření je samotný divák… Zároveň tvůrce pomalu opouští dominantní výrazový prostředek jeho raných krátkých filmů, hudební koláž. Estetika jukeboxu, sledu krátkých úryvků většinou populární, ale také vážné hudby, opery a mluveného slova, byla zpočátku spíše nouzová; expresivního vrcholu dosáhla ve snímku SNĚZ SVŮJ MAKEUP (1968), svou poetikou připomínajícím Buňuelův ZLATÝ VĚK... Zde figuruje popový kontrapunkt pouze v jedné sekvenci (buřičská výprava Divine do ulic maloměsta), jinak Waters volí daleko přímočařejší prostředky. Ošklivost plodí ošklivost: tvůrce nechá trápit ženy, držené ve sklepě v otřesných podmínkách jako rodičky dětí pro adopce, aby jejich trýznitelé mohli později dostat to, co si zaslouží. Populární nihilismus. [viděno v kině v BFI]
