Setkání
umělecké jedinečnosti a standardizované kinematografie, jež plní očekávaní a sny,
vyzní u Choua daleko napjatěji než u Anga
Leeho. Výsledkem není dokonalá syntéza
akce a poezie, ale do značné míry konfliktní
tvar, který svými efekty neohromí, ale překvapí.
Efekty potvrzují jedinečný výraz tvůrcových
starších filmů: co do stopáže velmi střídmé
akční scény propukají nečekaně, potažmo je
sledujeme in medias res, přičemž kontext (kdo a proč) se vysvětlí
až následně. Nejsou očekávání, jež by se měla naplňovat: opakovaně avizovaný duel hrdinky a jejího
bratrance, jehož má zabít, se neuskuteční. Chou
je velmi svéhlavý v tom, co divákovi ukáže:
kontext zápletky je podaný skrze četné
vysvětlující dialogy (vztah hrdinky a její
paní), zatímco konkrétní jednání
se odehraje bez varování (střet hrdinky
se záhadnou „dvojnicí“). Obrazy o sobě zpomalují tok vyprávění.
Nejméně
dějové obrazy trvají nejdéle, zatímco
souboj s maskovanou sokyní zachytí Chou v pár záběrech, nejvýmluvněji v detailu
sražené masky (její tvář nikdy nespatříme).
Film rozhodně neužívá násilí pro efekt,
naopak ho prakticky vypouští. Tvůrce „vykrádá“
žánr humanismem: zabijákem je mladá
žena, a pokud film nějaké očekávání
naplní, tak to, že hrdinka se svému údělu
vzepře. „Vadu“ konstatuje už expozice filmu
(citovost hrdinky), zvolený žánr je popřen v protimluvu introvertní ženy a dokonalého zabijáka. Chouův přístup k
látce je především lyrický:
retrospektiva-zátiší s motivem modrého ptáka
ustaví melancholický tón filmu. Je zřejmé, že
hrdinka bojuje dlouho s nepravými nepřáteli, přičemž ten
rozpor napraví až dramatické
vyústění filmu. Ten ovšem končí pro tvůrce naprosto typickým obrazem, ve kterém žena v
dlouhém záběru mizí v krajině; vrací se
do své komunity. A nejvíce strhující
akční scénu filmu představuje obraz tance, který
oproti většině filmu působí harmonicky: spojuje ženský
a mužský prvek, rituál a radost, intimitu a
výpravnost. „Násilný“ projekt našel svůj
spontánní výraz. [viděno
v kině v rámci Be2Can]
