Soudě
podle dvojice Robbe-Grilletových filmů, které jsem
viděl (dále MUŽ, KTERÝ LŽE), i podle jeho scénáře
k Resnaisově filmu LONI V MARIENBADU, jsou oborem tvůrce záhady.
Ty jsou dílem formální hrou, dílem
existenciální výpovědí, což se odráží
i v tónu filmů: jejich pesimismus je hravý. Člověk
je uvězněn ve hře-osudu, jenž má povahu neřešitelné,
do sebe uzavřené hádanky, mentální pasti
(procesy zapomínání, vzpomínání,
fabulace). Hádanka je důležitější než její
řešení; to je v případě SLIČNÉ ZAJATKYNĚ vlastně banální (past lidské smrtelnosti). Hrdina se
pohybuje v zacykleném časoprostoru (návraty do zpustlé
vily, vracející se přízrak mrtvé dívky,
motiv dvojníka, opakující se historie). K
opakování dochází jednak proto, že
hrdina touží rozluštit záhadu zmizelé ženy,
zároveň mají návraty povahu nechtěných
obrazů (motiv popravy, výslechy vševědoucím policejním detektivem). Touha souvisí se smrtí,
sen prostupuje skutečnost. Modernismus ztratil na vážnosti:
téma paměti ustoupilo přízrakům, před montáží dostaly přednost hutné, syntetické obrazy (skutečnost a
sen v jednom).
V
Robbe-Grilletových dílech přežívá
surrealismus: červené víno z rozbité skleničky
pod nohama ženy, televizní obrazovka přenášející fantasmagorický shluk obrazů z hrdinovy mysli, stejnojmenný Magrittův obraz jako
iniciační moment snění filmu (rám v rámu).
Oproti filmu MUŽ, KTERÝ LŽE z konce 60. let je SLIČNÁ
ZAJATKYNĚ nejen barevná, ale i barvitá. Podepisuje se
na ní syntetická kvalita desetiletí: vysokou kulturu
infikovaly brak, jenž pohání zápletku
(hrdina-agent, záhada s vraždou), a smyslnost, která
činí smrt vyzývavou (žena v kůži na motorce). Ve
srovnání se 60. léty je film – podobně jako
Antonioniho IDENTIFIKACE ŽENY – bohatý na atmosféru,
jako by se soustředěnost autorského
uměleckého filmu posunula kamsi k bohaté audiovizuální
paletě videoartu a uvolněnému (ne)vědomí.
Robbe-Grillet si ponechal slabost pro krásné ženy a
nijak se nebrání bastardizaci umění. [viděno
na DVD z půjčovny Radost]
