Jacques Tati byl jako tvůrce o to cennější, že dokázal odtažitost filmové moderny spojit s hřejivostí ryzí komedie. Tato kombinace se ukazuje jako neprůstřelná: Jeho filmy by se mohly jevit jako staromilské a příliš vstřícné (MŮJ STRÝČEK, 5/5), kdyby zároveň nebyly filmařsky progresivní a společensky kritické, na druhé straně by se mohly jevit jako konceptuální a fragmentované (PLAYTIME, 5/5), kdyby zároveň nebyly legrační a lidské. Lidské v tom smyslu, v jakém jsou lidské například filmy Fritze Langa: člověk se může chovat otřesně či hloupě, je to součást jeho podstaty, jako stádem podněcovaný slepý instinkt, to ale nevylučuje pozitivní katarzi, sebereflexi, možnost dobra v člověku.
Tématem Tatiho filmů byl postup modernosti do našich životů; ukazoval, že zatímco výdobytky civilizace považujeme za člověku prospěšné a jemu sloužící, místo toho si nás komfort podmaňuje – sloužíme mu, necháme se řídit jeho podněty. Člověk, který si takto „ulehčuje“ život, schází na zdravém rozumu. Tati předznamenává různé věci, například šílení designu, jež si u nás prožíváme nyní: designový nábytek – kromě toho, že nemá nic společného s uměním, jehož náhražkou se pro některé design stal – není pohodlný ani účelný, jenom hezky vypadá. Designománie aneb teror hezkých věcí, není ničím jiným než „lepším“ konzumem, který v konečném důsledku vyprazdňuje a odcizuje prostor.
Tati byl vynikajícím vypravěčem prostoru. V případě PLAYTIME si ve filmovém ateliéru svůj vlastní velký prostor vytvořil – využil ho k dokonalé tvůrčí kontrole (viz můj předminulý příspěvek) a k dokonalé ilustraci teze o moderním prostoru, do něhož se necháváme uzavírat jako do zlaté klece. Jedinečnost PLAYTIME spočívá i v tom, že je filmem z Paříže, ale bez Paříže; pro návštěvníka města se komfortní a dopravně obslužná realita hotelů, kanceláří a letištních hal stává skutečnou realitou města, kterou nikdy neopustí. Eiffelovka je odrazem ve výloze.Tati byl satirikem „debilizace“ prostoru, jeho rozparcelování, rozkreslení, zpřehlednění, zúčelnění (příkladem budiž šipky všeho druhu, které sledujeme jako opilci zhypnotizovaní neonem v PLAYTIME). Tati byl vyznavačem přirozeného chaosu minulosti – švitořivé, neefektivní Francie s rozšafnými řemeslníky, zelináři, volně pobíhajícími psi a dětmi. Uměřený optimismus, ona pozitivní katarze jeho filmů spočívá v tom, že „debilizovaný“ prostor se v podstatě samovolně – pan Hulot je nevědomým katalyzátorem – vrací k přirozenému chaosu a potažmo harmonii (kruhová křižovatka jako barevný kolotoč v závěru PLAYTIME).
Kromě prostoru byl Tatiho mistrovskou disciplínou zvuk. Absurditu modernosti nejlépe vystihují legračně nehezké zvuky, které „hezké věci“ vydávají do naprostého ticha (jako v PLAYTIME pšoukající moderní sedačky, ve kterých se nedá sedět, nebo kovová ozvěna vysokých podpatků). Je to právě vyprázdnění a ztišení – tedy naprostá kontrola, totalizace prostoru –, co samo ukazuje nahotu hloupých věcí, které si do prostoru pečlivě vybíráme. Opět jako protiklad přirozeně zaneřáděného a zahlučeného prostoru minulosti.PLAYTIME, Tatiho mocně vyčnívající a nezpochybnitelné mistrovské dílo, bylo vrcholem této tématické ambice: moderní labyrint „obslužného prostoru“, za jehož roh nevidíme, původní svět téměř vytlačil – zůstalo pár bloudících „čumilů“ v čele s Hulotem. PŘEHLÍDKA (4/5) je oproti tomu malinký film tvůrce v defenzívě, který si místo velkého filmového ateliéru musel vystačit s divadelním jevištěm – zato ale představujícím pozitivní vizi prostoru zaplněného tvořivými lidmi (v sérii varietních čísel), zvířaty i dětmi, na než Tati nikdy nenechal dopustit. Jako nositele zdravého, neuctivého instinktu.
