BEZE MĚ (Todd Haynes, 2007)

V době, kdy Haynesovi začal být souzený jeho relativně bezpečný "chlívek" ve filmovém průmyslu - variace na klasické ženské melodrama (naposledy CAROL) –, se tímto filmem vrátil ke svým experimentálním počátkům. K filmům, v nichž vířily identity a znaky. Namísto obvyklého ostnu homosexuální transgrese uplatnil v dylanovském projektu alespoň „změnu pohlaví“ v podobě obsazení herečky Blanchettové do jedné ze šesti tváří umělce. O sexualitu zde tolik nejde: segment natočený v luxusní černobílé zachycuje Dylana v okamžiku radikální proměny jeho veřejného obrazu, obtěžkaného představami těch, kteří z něj chtěli mít folkového spasitele. Nový Dylan – konfliktní, prchavý, hledající chameleon - utíká před jasně definovanými a předvídatelnými rolemi umělce a muže (antipatie vůči múze zvané Coco).    

Film střídá šest tváří Dylana v neustálé volné montáži, připomínající kontrastní plochy Haynesova raného filmu JED; byť po stránkách formy a reprezentace "jinakosti" působí přece jen uhlazeněji. Film má svůj střed - segment s Blanchettovou, kdy se Dylanův obraz začal lámat -, ale má také začátek a konec. Ty představují archetypy, které umělec čerpal z amerických dějin protestu: začátek značí nostalgická projekce do radikálních třicátých let, protestních písní Woodyho Guthrieho, konec vytyčuje melancholická fantazie s postavou Billyho Kida. Na začátku stálo dítě (nadaný černošský chlapec), na konci stojí kmet na konci světa; nadčasové kořeny Dylanovy osobnosti doplňuje tvář prokletého básníka. Jiné tváře představují časově ohraničená, přechodná údobí ve vývoji umělce: nejméně prostoru dostane Bale, mechanický chameleon, jako folková hvězda. Právě v Blanchettové tváři se umělcovy dobové kauzy spojí s věčností umělcova hledání… Tvar filmu - mihotání tváří - mi přišel více intuitivní než metodický, jako by Hayes natočil svůj nejpřirozenější film a nejotevřenější obraz Ameriky. [viděno na DVD z půjčovny Radost]