SKVĚLÍ AMBERSONOVÉ (Orson Welles, 1942)

Film z důvodu okolností jeho post-produkce působí rozbitě a přece představuje posun oproti příliš celistvému OBČANU KANEOVI. Co přetrvalo, je film velkých fragmentů. Ve smyslu zfilmované literatury je dojem roztříštěnosti nevyhnutelný: v druhé polovině filmu, po idylickém prologu "zlatých časů", se zrychluje čas s tím, jak nastupuje moderní doba. Staré jistoty a identity jsou rozbíjeny, dříve sebevědomé postavy se dostávají do defenzívy přežívání v prudce se měnícím světě (módní vlny, automobily, finanční krize). Osamocené a ochromené subjekty nejsou schopny naplnit své představy o lásce a společenském postavení. V sídle Ambersonů se bortí vertikála staré moci, krize místa je psychosomatického původu.

Mladý muž z vysoké společnosti má představu o svém postavení, kterou dokáže vnutit své rodině, ale ta představa je nemocná. Jako u tolika Wellesových hrdinů (Kane, Arkadin, Quinlan) je představa zakletá v minulosti, v překonaném společenském postavení žárlícím na dynamické podnikatele budoucnosti. Postava minulosti je uzavřená a netolerantní, postava budoucnosti (Cotten) je otevřená a vstřícná, ale i ona vytváří svět, který se jednou stane pastí (automobilismus). Jsou stínem jeden druhého, jen stojí na opačných koncích svých epoch… Krátká expresivní sekvence prolínajících se záběrů na temné domy, jež zbyly z ulice kdysi plné života (viz prolog přeplněný postavami a hlasy), potvrzuje, že Welles byl Evropan. Scéna má podobnou atmosféru jako například Resnaisovy filmy z přelomu 50. a 60. let: prostor prostupuje a stlačuje hořečnatá lidská mysl… SKVĚLÍ AMBERSONOVÉ jsou Wellesovým nejvíce dialogovým filmem. Kamera v pohybu sleduje fragmenty mnoha dialogů (první půle), či jediný, existenciální dialog na pokračování (druhá půle). Rozmlouvá se o tom, kým budeme: mladá žena miluje mladého muže, se smíchem odmítá jeho návrhy, protože se nechce změnit, ale za jeho zády pláče. Tragédie falešné představy. [viděno v kině Ponrepo]