Film z důvodu okolností jeho post-produkce působí rozbitě a
přece představuje posun oproti příliš celistvému OBČANU KANEOVI. Co přetrvalo,
je film velkých fragmentů. Ve smyslu zfilmované literatury je
dojem roztříštěnosti nevyhnutelný: v druhé polovině filmu, po idylickém prologu
"zlatých časů", se zrychluje čas s tím, jak nastupuje moderní
doba. Staré jistoty a identity jsou rozbíjeny, dříve sebevědomé
postavy se dostávají do defenzívy přežívání v prudce se měnícím světě
(módní vlny, automobily, finanční krize). Osamocené a ochromené subjekty
nejsou schopny naplnit své představy o lásce a společenském postavení. V sídle
Ambersonů se bortí vertikála staré moci, krize místa je psychosomatického původu.
Mladý muž z vysoké
společnosti má představu o svém postavení, kterou dokáže vnutit své rodině, ale ta představa
je nemocná. Jako u tolika Wellesových hrdinů (Kane, Arkadin, Quinlan) je představa
zakletá v minulosti, v překonaném společenském postavení žárlícím na
dynamické podnikatele budoucnosti. Postava minulosti je uzavřená a
netolerantní, postava budoucnosti (Cotten) je otevřená a vstřícná, ale i ona vytváří
svět, který se jednou stane pastí (automobilismus). Jsou stínem jeden druhého, jen stojí na opačných koncích svých
epoch… Krátká expresivní sekvence prolínajících se záběrů na temné domy, jež
zbyly z ulice kdysi plné života (viz prolog přeplněný postavami a hlasy), potvrzuje,
že Welles byl Evropan. Scéna má podobnou atmosféru jako například Resnaisovy filmy z přelomu 50. a 60. let: prostor prostupuje a stlačuje hořečnatá lidská mysl… SKVĚLÍ AMBERSONOVÉ jsou Wellesovým
nejvíce dialogovým filmem. Kamera v pohybu sleduje fragmenty mnoha dialogů (první
půle), či jediný, existenciální dialog na pokračování (druhá půle). Rozmlouvá se o tom, kým budeme: mladá žena miluje mladého muže, se smíchem odmítá jeho návrhy, protože se nechce změnit, ale za jeho zády pláče. Tragédie falešné představy.
[viděno v kině Ponrepo]