CECIL B. DEMENTNÍ (John Waters, 2000)

Waters se na přelomu tisíciletí dostal do fáze sebeobrany. Zápletkou o filmařských teroristech, kteří unesou stárnoucí hollywoodskou hvězdu a donutí ji točit film s "nulovým rozpočtem" tak, že přepadávají vybrané lokace (kino, ateliéry), tvůrce útočí na Hollywood, potažmo na filmové periférie (Baltimore, Prahu), jež mu svými pobídkami podlézají... Waters se tak vztahuje k menšímu, výlučnějšímu problému než ve svých starších filmech, ale punková energie a slepá vášeň mu zůstaly: akce a provokace jsou důležitější než výsledek (natáčený film). Postavy jsou nadsazené, jednotlivci zastupitelní - postupně umírají nehezkou smrtí. Způsob, jakým herci pronášejí dialogy, deklamují plakátová hesla odporu, se nesnaží zastřít jejich absurdnost. Waters opět zveličuje disfunkční rysy postav (konzumaci drog, masochismus, homosexualitu), aby je co nejvíce odlišil od konformního středního proudu: rodičů, organizovaných matek, funkcionářů filmových pobídek, policie, filmových odborářů, FORRESTA GUMPA.

Proti tomu staví Waters antikvární subkultury: fanoušky asijských akčních filmů a v kinech promítaných pornofilmů. Zápletka filmu není nijak věrohodná – hollywoodská hvězda celkem hladce konvertuje –, ale díky energii a soustavnosti, s nimiž Waters proměňuje nehoráznou premisu v něco, co postavy prožívají celými těly (kopulace, hořící pochodeň na invalidním křesle), se revoluční fikce stane skutečností. Styl filmu je přímočarý, ale jistý, akci nijak nezcizuje její reflexí: nastavuje jí kameru. Silný formální plán filmu spočívá v měnících se hudebních náladách, jako by i zde tvůrce dával hlas alternativním kulturám, od elektronické hudby přes rap, punk, metal až po antikvární pop; hudební styly ustavují beaty a emoce hnutí odporu. Když Griffithové hvězda odchází do vězení, provází ji píseň Ciao! od Liberaceho: obklopena nepřátelským davem odchází zralá žena, která osaměla, ale poznala... Filmy jsou proměny. [viděno z DVD]