Ve srovnání se
Švankmajerem vidím problém v tom, že rekvizity imaginace – živá ruka,
hlava ve skle, kohouti a jiná fauna, jíž k sobě blázen přitahuje – nejsou
vsazeny do příliš konkrétního světa. Soumrak rakouské monarchie je na jedné
straně nutností, protože přináší motivy velké války a důstojnické romance –
důstojníci a herečky od té doby zevšedněli –, na druhé straně působí
zrestaurovaný minulý svět zpomaleně a řídce. Scény připomínají vyčištěné,
modelové sny; významy jsou signalizované, postavy sobě vzdálené. Tomuto světu
chybí tempo každodennosti. Film odhaluje „jiný svět“ za plentou pozvolna,
jako by odhaloval esoterickou senzaci. Obřadná je i forma: styl je poměrně
strnulý, scény se střídají v pomalém tempu, pozvolna jsou pronášeny monology a dialogy, i hrdinka působí monologicky (její pohled do kamery na
začátku filmu, pozice málo angažované vypravěčky, jakoby vzpomínající). Hlas herečky
je slabý – příznačně pro vyšinutý svět, kterému chybí samozřejmost. Jako by se
v něm dělo všechno poprvé. [viděno na kanálech ČT]
16. července 2015
HLAVA-RUCE-SRDCE (David Jařab, 2010)
Z druhého
Jařabova filmu je patrná inspirace Švankmajerem; v závěrečných titulcích
se k ní výslovně přihlásí. Film bezmála konceptuálním způsobem zpracovává
věčné téma rozumu a citu, které ovšem nakonec nevyzní jako protiklady: mužské
postavy, jež ztělesňují krajní polohy těchto přístupů ke světu, naleznou ze
svých opačných konců k sobě cestu. Vykloubená iracionalita
protestující proti zmechanizovanému světu (válce) ztratí ponětí o smyslu;
o představivost ochuzená racionalita vnímá skutečnost
"předpisově" z pocitu vlastní méněcennosti. Nevěří, že by
mohla být milována. Blázen přijde o ruku – řečí filmu ztratí svou celistvost
–, lidským torzem je i technokrat. Vzniká podivný pár, který to v epilogu
dotáhne do současnosti, která moderního člověka dále rozbíjí na části. Hrdinka
mezi oběma muži, citlivá i rozumná, to dotáhne ke svobodnému
mateřství… Jařab udělá čistý řez.