HLAVA-RUCE-SRDCE (David Jařab, 2010)

Z druhého Jařabova filmu je patrná inspirace Švankmajerem; v závěrečných titulcích se k ní výslovně přihlásí. Film bezmála konceptuálním způsobem zpracovává věčné téma rozumu a citu, které ovšem nakonec nevyzní jako protiklady: mužské postavy, jež ztělesňují krajní polohy těchto přístupů ke světu, naleznou ze svých opačných konců k sobě cestu. Vykloubená iracionalita protestující proti zmechanizovanému světu (válce) ztratí ponětí o smyslu; o představivost ochuzená racionalita vnímá skutečnost "předpisově" z pocitu vlastní méněcennosti. Nevěří, že by mohla být milována. Blázen přijde o ruku – řečí filmu ztratí svou celistvost –, lidským torzem je i technokrat. Vzniká podivný pár, který to v epilogu dotáhne do současnosti, která moderního člověka dále rozbíjí na části. Hrdinka mezi oběma muži, citlivá i rozumná, to dotáhne ke svobodnému mateřství… Jařab udělá čistý řez.

Ve srovnání se Švankmajerem vidím problém v tom, že rekvizity imaginace – živá ruka, hlava ve skle, kohouti a jiná fauna, jíž k sobě blázen přitahuje – nejsou vsazeny do příliš konkrétního světa. Soumrak rakouské monarchie je na jedné straně nutností, protože přináší motivy velké války a důstojnické romance – důstojníci a herečky od té doby zevšedněli –, na druhé straně působí zrestaurovaný minulý svět zpomaleně a řídce. Scény připomínají vyčištěné, modelové sny; významy jsou signalizované, postavy sobě vzdálené. Tomuto světu chybí tempo každodennosti. Film odhaluje „jiný svět“ za plentou pozvolna, jako by odhaloval esoterickou senzaci. Obřadná je i forma: styl je poměrně strnulý, scény se střídají v pomalém tempu, pozvolna jsou pronášeny monology a dialogy, i hrdinka působí monologicky (její pohled do kamery na začátku filmu, pozice málo angažované vypravěčky, jakoby vzpomínající). Hlas herečky je slabý – příznačně pro vyšinutý svět, kterému chybí samozřejmost. Jako by se v něm dělo všechno poprvé. [viděno na kanálech ČT]