KRISTOVE ROKY (Juraj Jakubisko, 1967)

Příliš obrazotvornosti škodí, řekl bych o Jakubiskovi, ale to není případ jeho raného filmu. Sice už je znát, že tvůrce má více energie, než by odpovídalo v podstatě realistické zápletce - kamera má sklon se od postav odpoutávat, Jakubisko užívá některých zcizujících stylistických prvků jako zastavování obrazu -, ale většinou se drží vlastní zkušenosti a žánrových prvků juvenilního filmu. KRISTOVE ROKY mají ráz částečně autobiografie (slovenský umělec v Praze) a částečně improvizace, jejíž kostru tvoří oblíbené standardy: ty kromě sekvence veristického "blbnutí" hrdiny a dívky v ulicích města představují davová srocení, jež společensky zakotvují vágně existenciální zápletku. Jsou jimi taneční zábava, hospoda a pohřeb.

Film stojí na hraně mezi formálními etudami a originální výpovědí. Běžné motivy vztahů a práce (jako nutného zla) se ve filmu prolínají s volnými impresemi, jež souvisejí - s neméně vděčnou - křesťanskou symbolikou a ikonografií. Obrazy každodennosti a nadčasové asociace vyjadřují dvoukolejnost vědomí hrdiny (tvůrce), který se ještě nevyhranil mezi praktickým a uměleckým životem. Hrdina po vzoru mnoha jiných hrdinů ze šedesátých let tápe morálně a volně: pohybuje se mezi dvěma ženami - éteričtější a dostupnější -, mezi inspirací a vykořeněním. Dívka to na konci vystihne konstatováním: "Vždycky děláš, co nechceš." Ve vyústění filmu tak zazní jeho premisa, prostředek obligátně vyplňují láska a smrt... Na rozdíl od školních filmů nepůsobí KRISTOVE ROKY tolik chtěně (jako naplněné zadání), mají vlastní vizuální energii, ale kromě určité nezralosti škodí filmu typický nešvar v podobě postsynchronů. Hrdinova múza mluví jako Janžurka. [viděno na kanále CS film]