Raný Gomesův snímek dopadl na druhé shlédnutí o poznání lépe. Působí sice ještě více zapouzdřeně a méně spontánně než jeho pozdější filmy - zápletka naplní motto vytyčené hned na začátku, zbytek filmu je odpovědí na jeho první třetinu -, ale už ne tak samoúčelně jako napoprvé. Nejživěji působí první třetina, v níž se zpívá a "zlá tvář" hrdiny se v komediální nadsázce sráží s vnější realitou (městem, dětmi). Potom hrdina dostane spalničky, to nejlepší (žena a hudba) z filmu zmizí a on se z nenáviděného města odebere do domu uprostřed přírody; ocitne se ve vlastní realitě. Také on z filmu mizí a začíná podobenství o něm samém, jež užívá pohádkových vzorů (sedm trpaslíků, ošklivé káčátko, víla Zuběnka). Hrdina jako zakletý princ nevychází z místnosti, která je zapovězena většině ze sedmi mladých mužů, kteří se o něj starají, ale především se zabývají sami sebou. Jejich jména jsou velmi různorodá a libovolná, zatímco jméno hrdiny, jejich pacienta, je prohlášeno za tabu.
Motto filmu zní: do třiceti let máš tvář, jako ti dal Bůh, po třiceti, jakou si zasloužíš. Hrdina, který právě dosáhl třicítky, tedy vstoupil do oné druhé fáze. Žena svého malomyslného, zhrzeného druha prohlásí za nemocného; zbytek filmu představuje cestu do jeho infantilní mysli. Sedm mužů se pohybuje ve světě, který vytvořil on sám, dodržují či porušují jeho pravidla a zákazy. Zatímco sedmero představuje sedm různých tváří dětství, od nezištnosti po tyranii, on v dospělém věku ustrnul pouze v jedné z nich. Z mnoha se stane jeden: asociální "cizopasník", který na konci filmu jako jediný opustí dům (ostatní dům pohltí)... Gomes podle svého zvyku vytyčuje hranice "dokonalé fikce": například když se jeden z mužů přeřekne a zamění "ho" (pacienta) za "já" (vypravěče, který nemá své vyprávění pod kontrolou). I zde nechává tvůrce spontánně působící okamžiky (muzikál) zcizit kontrolovaným, až asepticky působícím vyprávěním ve vyprávění. [viděno na mubi.com]