Herci Stropnickému není patos vlastní a v proslovech k vojákům skrývá míjení s resortem, jenž mu byl svěřen, za mírně přezíravé vtipkování (hledání žen pro mazání chlebíčků, ironická pochvala vojačky za básničku). Jedna z mluvících hlav, ve filmu často ukrytých mimo obraz, také potvrzuje, že Čechům je hrdinský patos cizí, potažmo že nejsme o smysluplnosti afghánské mise zcela přesvědčeni. Zcela určitě to platí o obou tvůrcích; ti ovšem potvrzení své teze hledají mezi profesionálními vojáky, kteří nepochybují z povinnosti. Tvůrci jsou tak odkázáni na tiskového mluvčího, potažmo slyší obecnou tezi o šíření svobody a demokracie, která zní přesvědčivě jen napůl. Během pohřbu čtyř padlých vojáků – hrdinů nebo obětí? – upírají svou kameru na pozůstalé při posledním loučení nebo do prázdné jámy jednoho z hrobů. A ministrův syn Matěj a občan Joch jako dva ideologové z opačných stran „hrdinské“ debaty hlas veřejnosti prostě nezastanou… Když jeden z vojáků ukazuje tvůrcům kalendář zbrojařské firmy, která po česku propaguje své výrobky prostřednictvím polonahých lehkých žen, pokusí se Remunda navodit filozofické téma sexu a smrti. Rozpačitý voják si připadá jako v Peříčku, načež ho tvůrce dotčeně upomene na skutečnost, že točí dokument pro Českou televizi. „Pražská kavárna“ nenašla s vojáky společný jazyk. [viděno na kanálech ČT]
11. března 2016
ČESKÝ ŽURNÁL: MÁ VLAST AFGHÁNISTÁN (Vít Klusák, Filip Remunda, 2015)
Z poslední řady cyklu autorských dokumentů
věnovaných střednědobým společenským kauzám otřásly Kratochvílovy UBYTOVNY
svědomím (na pár dní) a Remundův BLÍZKÝ DALEKÝ VÝCHOD nejlépe rozkryl své
téma. Tvůrce pojal občanský rozkol na Ukrajině jako osobní kauzu bez předem
dané odpovědi a přistoupil k tématu s větší pokorou než v tomto
díle, který se věnuje českému nasazení v Afghánistánu. Remunda společně
s Klusákem opět „chytají symptomy“ v horkém vzduchu přítomnosti, byť se příliš často
jedná o anekdotické detaily (párek s hořčicí servírovaný na palubě
ministerského speciálu). Nejvíce podnětně působí ty, které skrze návštěvu ministra
obrany u naší jednotky naznačují českou povahu ve vztahu k fenoménu
hrdinství.
Herci Stropnickému není patos vlastní a v proslovech k vojákům skrývá míjení s resortem, jenž mu byl svěřen, za mírně přezíravé vtipkování (hledání žen pro mazání chlebíčků, ironická pochvala vojačky za básničku). Jedna z mluvících hlav, ve filmu často ukrytých mimo obraz, také potvrzuje, že Čechům je hrdinský patos cizí, potažmo že nejsme o smysluplnosti afghánské mise zcela přesvědčeni. Zcela určitě to platí o obou tvůrcích; ti ovšem potvrzení své teze hledají mezi profesionálními vojáky, kteří nepochybují z povinnosti. Tvůrci jsou tak odkázáni na tiskového mluvčího, potažmo slyší obecnou tezi o šíření svobody a demokracie, která zní přesvědčivě jen napůl. Během pohřbu čtyř padlých vojáků – hrdinů nebo obětí? – upírají svou kameru na pozůstalé při posledním loučení nebo do prázdné jámy jednoho z hrobů. A ministrův syn Matěj a občan Joch jako dva ideologové z opačných stran „hrdinské“ debaty hlas veřejnosti prostě nezastanou… Když jeden z vojáků ukazuje tvůrcům kalendář zbrojařské firmy, která po česku propaguje své výrobky prostřednictvím polonahých lehkých žen, pokusí se Remunda navodit filozofické téma sexu a smrti. Rozpačitý voják si připadá jako v Peříčku, načež ho tvůrce dotčeně upomene na skutečnost, že točí dokument pro Českou televizi. „Pražská kavárna“ nenašla s vojáky společný jazyk. [viděno na kanálech ČT]
Herci Stropnickému není patos vlastní a v proslovech k vojákům skrývá míjení s resortem, jenž mu byl svěřen, za mírně přezíravé vtipkování (hledání žen pro mazání chlebíčků, ironická pochvala vojačky za básničku). Jedna z mluvících hlav, ve filmu často ukrytých mimo obraz, také potvrzuje, že Čechům je hrdinský patos cizí, potažmo že nejsme o smysluplnosti afghánské mise zcela přesvědčeni. Zcela určitě to platí o obou tvůrcích; ti ovšem potvrzení své teze hledají mezi profesionálními vojáky, kteří nepochybují z povinnosti. Tvůrci jsou tak odkázáni na tiskového mluvčího, potažmo slyší obecnou tezi o šíření svobody a demokracie, která zní přesvědčivě jen napůl. Během pohřbu čtyř padlých vojáků – hrdinů nebo obětí? – upírají svou kameru na pozůstalé při posledním loučení nebo do prázdné jámy jednoho z hrobů. A ministrův syn Matěj a občan Joch jako dva ideologové z opačných stran „hrdinské“ debaty hlas veřejnosti prostě nezastanou… Když jeden z vojáků ukazuje tvůrcům kalendář zbrojařské firmy, která po česku propaguje své výrobky prostřednictvím polonahých lehkých žen, pokusí se Remunda navodit filozofické téma sexu a smrti. Rozpačitý voják si připadá jako v Peříčku, načež ho tvůrce dotčeně upomene na skutečnost, že točí dokument pro Českou televizi. „Pražská kavárna“ nenašla s vojáky společný jazyk. [viděno na kanálech ČT]
