V LEOPARDOVI se jeden osud uzavřel a dějiny zůstaly otevřené; Jasný obtočí malý kruh dějin a ročních období. Částečně se vrátí výchozí rajská pospolitost bez třídních rozporů, ale pro hořkost ze ztráty není návrat úplný. Tvůrce tvoří náladu místo myšlenky, opírá se přitom o řadu úmrtí, které jako kletba postihují staré kamarády z prologu filmu. V okamžiku smrti klesne Jasného styl k doslovnému “subjektivismu”: kamera padá na postavu snímanou z těsné blízkosti, obraz se lyricky rozmazává. Okrasný lyrismus (umírající utopený v peří) zveličuje efekt okamžiku, svým důrazem však emoci spíše zcizí. Nejpůsobivější jsou na filmu postavy, ale vděčí za to charismatu svých herců, ne složitosti charakterů. Drama spočívá v tlaku doby na člověka, který je mnohem více obětí než aktérem. Některé postavy sice imitují obrat dějin v místním měřítku, neztělesňují ale jejich logiku (proč); českým „dramatem“ je oportunismus. Příčíny úmrtí jsou soukromé, režim mírný; pravý komunista odejde a vrátí se na konci jako melancholická postava. Film si hýčká svůj ztracený ráj. [viděno na kanálech ČT]
18. března 2016
VŠICHNI DOBŘI RODÁCI (Vojtěch Jasný, 1968)
Film jsem viděl pouze na televizní obrazovce, jeho obrazy se mi nemohly
„vypálit“ smysly hlouběji do vědomí. Pokud mi tedy během jeho sledování –
konkrétně když vesnická komunita vychází z kostela – vytanulo na mysl srovnání
s Viscontiho LEOPARDEM a pokud mi z tohoto srovnání vyšel Jasného film jako
malý, mohlo to být i tím… VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI představují danou epochu jako
úhlednou retrospektivu: prolog je nostalgický, epilog melancholický a mezitím
se odvíjí typizované epizody z proměny vesnice, do níž se obtiskl chod dějin za
jejím uzavřeným obzorem. Postavy moravské obce proti sobě postaví aktuální
dějinný proud kolektivizace, ale je jim dáno, aby se nakonec opět smířily.
Politika je sviňa… I některé postavy se zachovají jako svině, jako by je přemohla
kýmsi zavlečená nemoc; jednají ze slabosti (touha po moci našeptávaná
manželkou), povstanou spíše neschopní než všeho schopní. V komunitě bez
cizinců se rozpory mírní společnými rituály a setkáváním (v hospodě, na
národním výboru). Film sleduje komunitu zevnitř. Pamětnicky.
V LEOPARDOVI se jeden osud uzavřel a dějiny zůstaly otevřené; Jasný obtočí malý kruh dějin a ročních období. Částečně se vrátí výchozí rajská pospolitost bez třídních rozporů, ale pro hořkost ze ztráty není návrat úplný. Tvůrce tvoří náladu místo myšlenky, opírá se přitom o řadu úmrtí, které jako kletba postihují staré kamarády z prologu filmu. V okamžiku smrti klesne Jasného styl k doslovnému “subjektivismu”: kamera padá na postavu snímanou z těsné blízkosti, obraz se lyricky rozmazává. Okrasný lyrismus (umírající utopený v peří) zveličuje efekt okamžiku, svým důrazem však emoci spíše zcizí. Nejpůsobivější jsou na filmu postavy, ale vděčí za to charismatu svých herců, ne složitosti charakterů. Drama spočívá v tlaku doby na člověka, který je mnohem více obětí než aktérem. Některé postavy sice imitují obrat dějin v místním měřítku, neztělesňují ale jejich logiku (proč); českým „dramatem“ je oportunismus. Příčíny úmrtí jsou soukromé, režim mírný; pravý komunista odejde a vrátí se na konci jako melancholická postava. Film si hýčká svůj ztracený ráj. [viděno na kanálech ČT]
V LEOPARDOVI se jeden osud uzavřel a dějiny zůstaly otevřené; Jasný obtočí malý kruh dějin a ročních období. Částečně se vrátí výchozí rajská pospolitost bez třídních rozporů, ale pro hořkost ze ztráty není návrat úplný. Tvůrce tvoří náladu místo myšlenky, opírá se přitom o řadu úmrtí, které jako kletba postihují staré kamarády z prologu filmu. V okamžiku smrti klesne Jasného styl k doslovnému “subjektivismu”: kamera padá na postavu snímanou z těsné blízkosti, obraz se lyricky rozmazává. Okrasný lyrismus (umírající utopený v peří) zveličuje efekt okamžiku, svým důrazem však emoci spíše zcizí. Nejpůsobivější jsou na filmu postavy, ale vděčí za to charismatu svých herců, ne složitosti charakterů. Drama spočívá v tlaku doby na člověka, který je mnohem více obětí než aktérem. Některé postavy sice imitují obrat dějin v místním měřítku, neztělesňují ale jejich logiku (proč); českým „dramatem“ je oportunismus. Příčíny úmrtí jsou soukromé, režim mírný; pravý komunista odejde a vrátí se na konci jako melancholická postava. Film si hýčká svůj ztracený ráj. [viděno na kanálech ČT]
