7. března 2016

VDANÁ ŽENA (Jean-Luc Godard, 1964)

Pokud kdysi někdo řekl, že Godardovy filmy nejsou eseje, protože nemají téma, pak téma tohoto filmu je nasnadě: sexuální vztahy. Když pominu sekvenci, v níž tvůrce nechá v montáži volných asociací proudit slova (podprahové vzkazy veřejného prostoru) a obrazy (způsoby zobrazení ženy), koncentruje se forma filmu na trojúhelník žena-manžel-milenec, jakkoli zobecněný. Žena v režii muže je v sérii detailních záběrů rozbita na fragmenty těla (fetiše), kterých se muž zmocňuje spíše nepřímo: pohledy, doteky, příkazy, jimiž ženské tělo polohuje dle libosti. Takový scénář není pro ženu pohodlný – nahému tělu je zima –, přesto se mu podvoluje v rámci nevyslovené dohody mezi pohlavími (chvilka nepohodlí výměnou za měšťácký luxus).

Přestože má žena podíl na svém podmanění – osvojuje si mužskou fascinaci ženským poprsím – a chybí jí politická perspektiva, působí jako bytost nereflektované existence autentičtěji a citověji než muž. Tomu je sice vlastní historická paměť (přízrak Osvětimi) a kulturní rozhled, ale ani jedno z něj nedělá mravně vyšší bytost: využívá své kvality k mocenské převaze. Zatímco stínem muže bývá vědomí viny, jež může být mělké (přesun viny na předky), u ženy to bývá nutkavá úzkost, jež stravuje přítomnost… Montáže těla patří k vrcholům filmu: druhá sekvence je zrcadlem první – manžel vystřídá milence –, třetí je torzem obou předchozích, protože žena už nemiluje. To předjímá výslech, kterým podrobí milence v hotelovém pokoji nedaleko letiště (muž je fluktuant). Jako herce jej podezírá z toho, že na ni hraje komedii, odříkává předepsaný text. Ve sledu otázek, které klade mimo záběr, převrací odpovědi muže s elementární, ale jasnozřivou logikou proti němu, do dalších otázek. Vypadá to, jako by Godard vstoupil do těla ženy, aby přezkoumal podmínky společenské smlouvy mezi pohlavími. Milenec – láska = manžel. [viděno v Ponrepu]