Podobně jako ve STRÝČKU BÚNMÍM představuje prostor těsnou hraniční oblast mezi technickou a mýtickou sférou lidské zkušenosti. Vyčerpaní vojáci usínají bez varování, uprostřed jídla; jeden dialog nabídne vysvětlení v podobě pokračování dávných válek pohřbených králů, neboli válek obecně. Míjení obou platonických milenců – hrdinka je vdaná a výrazně starší než voják – se z lehčí situační polohy přesune do polohy nenápadné tragédie. Zatímco v závěru filmu platí, že dav cvičenců v barevných tričkách („budovatelé“) plýtvá svou energií za zvuků chytlavé popové melodie, přebývá hrdinka sama už v notně rozkopané krajině a připomíná náměsíčníka. Chvíle strávené s vojákem jsou vzácné; zvláště to platí o jejich posledním společném obraze, kdy se jeden probouzí, zatímco druhý usíná, a naopak. Bdělý svět nachází útočiště ze svých ruin v denním snění… Podobně jako o krajině filmu platí i o ženách, že vystupují jako ohrožená kontinuita času. Hrdinka se seznámí s vitální mladou dívkou, která působí jako médium mezi spícími vojáky a jejich blízkými; nadto se setká s velmi neformálními duchy dvou princezen, které jí prozradí tajemství místa. Ženy představují jeho živou paměť. [viděno v kině]
16. března 2016
LÁSKA Z KHON KAEN (Apichatpong Weerasethakul, 2015)
Podobně jako de Oliveirův PODIVNÝ PŘÍPAD ANGELIKY
zachycuje film zjevující se energii místa. Vojenská nemocnice, v jejímž
areálu se příběh filmu odehrává, se nachází ve stejné budově, kde se dříve
nacházela škola, kterou jako malá navštěvovala hrdinka filmu; nadto stojí na pohřebišti
dávnověkých králů a místo s takto vrstevnatou minulostí prochází
proměnou, jíž představuje žlutý bagr. Místo je energií nabité, jak dokládají po
asijsku výmluvné rekvizity filmu: terapeutické lampy u lůžek vojáků zářící
střídavě červeným a modrým světlem, čile rotující mlýnky na nedalekém jezeře,
volně pobíhající drůbež. Je to místo spánku, snění, paranormálních jevů, mýtů a
pověr (prodej zázračné masti z teleshoppingu) – nerovnováhy neklidného
vědomí a tělesné neschopnosti. Klíčový motiv filmu tvoří vojáci
v lazaretu, kteří většinu času prospí; připomínají baterie, které se po
dlouhém nabíjení (spánku) rychle vyčerpají. Manická aktivita, kterou
v krátkých mezihrách filmu předvádějí anonymní statisté
(aerobic pod širým nebem, přesedávání skupinek lidí mezi lavičkami
v parku), působí jako neklidné vědomí převedené do řeči těla.
Podobně jako ve STRÝČKU BÚNMÍM představuje prostor těsnou hraniční oblast mezi technickou a mýtickou sférou lidské zkušenosti. Vyčerpaní vojáci usínají bez varování, uprostřed jídla; jeden dialog nabídne vysvětlení v podobě pokračování dávných válek pohřbených králů, neboli válek obecně. Míjení obou platonických milenců – hrdinka je vdaná a výrazně starší než voják – se z lehčí situační polohy přesune do polohy nenápadné tragédie. Zatímco v závěru filmu platí, že dav cvičenců v barevných tričkách („budovatelé“) plýtvá svou energií za zvuků chytlavé popové melodie, přebývá hrdinka sama už v notně rozkopané krajině a připomíná náměsíčníka. Chvíle strávené s vojákem jsou vzácné; zvláště to platí o jejich posledním společném obraze, kdy se jeden probouzí, zatímco druhý usíná, a naopak. Bdělý svět nachází útočiště ze svých ruin v denním snění… Podobně jako o krajině filmu platí i o ženách, že vystupují jako ohrožená kontinuita času. Hrdinka se seznámí s vitální mladou dívkou, která působí jako médium mezi spícími vojáky a jejich blízkými; nadto se setká s velmi neformálními duchy dvou princezen, které jí prozradí tajemství místa. Ženy představují jeho živou paměť. [viděno v kině]
Podobně jako ve STRÝČKU BÚNMÍM představuje prostor těsnou hraniční oblast mezi technickou a mýtickou sférou lidské zkušenosti. Vyčerpaní vojáci usínají bez varování, uprostřed jídla; jeden dialog nabídne vysvětlení v podobě pokračování dávných válek pohřbených králů, neboli válek obecně. Míjení obou platonických milenců – hrdinka je vdaná a výrazně starší než voják – se z lehčí situační polohy přesune do polohy nenápadné tragédie. Zatímco v závěru filmu platí, že dav cvičenců v barevných tričkách („budovatelé“) plýtvá svou energií za zvuků chytlavé popové melodie, přebývá hrdinka sama už v notně rozkopané krajině a připomíná náměsíčníka. Chvíle strávené s vojákem jsou vzácné; zvláště to platí o jejich posledním společném obraze, kdy se jeden probouzí, zatímco druhý usíná, a naopak. Bdělý svět nachází útočiště ze svých ruin v denním snění… Podobně jako o krajině filmu platí i o ženách, že vystupují jako ohrožená kontinuita času. Hrdinka se seznámí s vitální mladou dívkou, která působí jako médium mezi spícími vojáky a jejich blízkými; nadto se setká s velmi neformálními duchy dvou princezen, které jí prozradí tajemství místa. Ženy představují jeho živou paměť. [viděno v kině]
