28. března 2016

STROMBOLI, ZEMĚ BOŽÍ (Roberto Rossellini, 1949)

Skok víry nevyžaduje film pouze od hrdinky, ale také od diváka. Postavení hrdinky jako moderní ženy ve světě tradiční morálky – mužů živitelů a zahalených žen – je nerovné v její neprospěch; za muka, která musí podstoupit na cestě k víře, by dnes byl Rossellini obviněn z nesnášenlivosti. Druhý kritický moment filmu spočívá v závěru, který klade značné nároky na soustředění a představivost: skok hrdinky se odehraje v řádu minut a nejedná se o proměnu psychologicky připravenou. Byl by to zásah z čistého nebe, kdyby se ono "nebe" netyčilo celý film v pozadí vyprávění... Rosselliniho kinematografie je věcná, ve filmu nenajdete jediný krásný záběr. Sopka nepředstavuje symbol ani postavu, je tím, čím je: neopracovaným kusem přírody. Tvůrce zachycuje přírodu bez sentimentu (dávení králíčka fretkou v detailu); neinscenovaný obraz lovu tuňáků vyvolá velmi silný tělesný účinek. Hrdinka usiluje o protekci ve světě, který nemá slitování.

Rossellini už dříve ukázal ženy jako stvoření náchylná k mravnímu selhání. Nejedná se ale o jediný možný obraz ženy a především platí, že vinu za zkaženost nese válka. Hrdinka lže a svádí proto, aby si usnadnila život v těžké době. Film hrdinku neodsoudí, nechá ji převychovat sopkou. Klíčová sekvence se odehraje na strohém povrchu vulkánu, který je skutečný, nikoliv magický; jeho setrvalá fyzická přítomnost přesto zázrak nevylučuje. Sopka v přímém kontaktu s hrdinkou a kamerou vnese do filmu výlučnost a drama (kulisa kouře, erupce par). Přítomnost živého herce v natolik exkluzivním, ale autentickém prostředí nevytěsní postavu; dojem hranosti přetrvává v podobě určité strojenosti italské kinematografie (melodramatický, postsynchrony zdůrazněný kašel herečky). Účinek neorealistického prostředí je dílem hmotný, ale dílem i symbolický: základem pro přesvědčivost celé sekvence byl – alespoň pro mne – přechod hrdinky přes vrchol svahu, za kterým se jí zjeví vlastní ústí sopky. Hrdinka těch několik metrů překročí v jednom krátkém záběru; účinek katarze dotvoří naplnění dříve ustavených motivů (Bůh, dítě), poezie (hvězdná obloha), melodrama (afekt, slova) a filmová hudba. Rossellini spojuje umělé dramatické prostředky s autentičností filmového obrazu k tomu, aby nás převedl na svou stranu hory. [viděno v Ponrepu]