Skok
víry nevyžaduje film pouze od hrdinky, ale také od
diváka. Postavení hrdinky jako moderní ženy ve
světě tradiční morálky – mužů živitelů a zahalených žen – je nerovné v její
neprospěch; za muka, která musí podstoupit na cestě k
víře, by dnes byl Rossellini obviněn z nesnášenlivosti.
Druhý kritický moment filmu spočívá
v závěru, který klade značné nároky
na soustředění a představivost: skok hrdinky se odehraje
v řádu minut a nejedná se o proměnu
psychologicky připravenou. Byl by to zásah
z čistého nebe, kdyby se ono "nebe" netyčilo celý film v pozadí vyprávění... Rosselliniho
kinematografie je věcná, ve filmu nenajdete jediný
krásný záběr. Sopka nepředstavuje symbol ani
postavu, je tím, čím je: neopracovaným kusem
přírody. Tvůrce zachycuje přírodu bez sentimentu (dávení
králíčka fretkou v detailu); neinscenovaný
obraz lovu tuňáků vyvolá velmi silný tělesný
účinek. Hrdinka usiluje o protekci ve světě, který
nemá slitování.
Rossellini
už dříve ukázal ženy jako stvoření náchylná
k mravnímu selhání. Nejedná se ale o
jediný možný obraz ženy a především platí,
že vinu za zkaženost nese válka. Hrdinka lže a svádí
proto, aby si usnadnila život v těžké době. Film hrdinku
neodsoudí, nechá ji převychovat sopkou. Klíčová
sekvence se odehraje na strohém povrchu vulkánu, který
je skutečný, nikoliv magický; jeho setrvalá
fyzická přítomnost přesto zázrak nevylučuje.
Sopka v přímém kontaktu s hrdinkou a kamerou vnese do
filmu výlučnost a drama (kulisa kouře, erupce par).
Přítomnost živého herce v natolik exkluzivním, ale autentickém prostředí nevytěsní postavu;
dojem hranosti přetrvává v podobě určité
strojenosti italské kinematografie (melodramatický,
postsynchrony zdůrazněný kašel herečky). Účinek
neorealistického prostředí je dílem hmotný,
ale dílem i symbolický: základem pro
přesvědčivost celé sekvence byl – alespoň pro mne –
přechod hrdinky přes vrchol svahu, za kterým se jí zjeví vlastní ústí sopky. Hrdinka těch několik metrů
překročí v jednom krátkém záběru; účinek katarze dotvoří naplnění dříve
ustavených motivů (Bůh, dítě), poezie (hvězdná
obloha), melodrama (afekt, slova) a filmová hudba. Rossellini
spojuje umělé dramatické prostředky s autentičností
filmového obrazu k tomu, aby nás převedl na svou
stranu hory. [viděno v Ponrepu]
