PANNA JANA II: VĚZENÍ (Jacques Rivette, 1994)

Ve srovnání s rigorózním stylem Bressona (PROCES JANY Z ARCU) vynikne otevřenost a plasticita Rivettova stylu. Styl je sdělný, nikoliv tajemný, svou praktičností připomene Hitchcocka. Podobně jako postavy v záběru je styl neustále v pohybu: kamera v každém okamžiku hledá optimální postavení vůči postavám, velikost záběru reaguje na dění před kamerou (přechody mezi individuem a kolektivem), probíhá volba mezi prostředky kamery (velikost záběru, pohyb kamery) a prostředky střihu. Z formálního hlediska se dvě klíčové scény odehrají ještě v první polovině filmu: zasedání poradního sboru dauphina Karla a jeho korunovace v Remeši. V prvním případě je v pohybu kamera, zejména ve smyslu velikosti záběru; například vzdálením kamery se prostor jedné postavy (monologu) otevře více postavám (dialogu). V druhém případě pracuje zejména střih, který pojme celek interiéru katedrály v celém rejstříku záběrů od téměř detailních (rituály korunovace) po celkové (obecenstvo v pozadí); střihová skladba postupně obejme celou proceduru a prostor.

Kamera jednou následuje postavu v pohybu, jindy stojí a nechá postavu odejít. Hrdinčinu subtilní postavu vidíme často v celku v chůzi; toto "obnažení" chůze (v kinematografii nijak obvyklé) je součásti Rivettova naturalistického pojetí prostoru. Čímž se dostáváme k významu díla, který pro eliptickou formu vyprávění a velmi civilní výraz - Rivette inscenuje se smyslem pro detail dílčí, komorní výjevy velkého příběhu - není tak hmatatelný jako styl. Ve vztahu k sakrálnímu motivu působí film velmi světsky, jako humanistický projekt; hlasy svatých neslyšíme, jsou součástí nedotknutelného, "svatého" celku její osobnosti. Sledujeme boj Jany o vliv na dauphina s ostatními rádci, světskou a církevní mocí; na hranici přivede hrdinku to, že po doznání odmítá být uvězněna v nedůstojných podmínkách (šikanována muži); na hranici se dočká utrpení, nikoliv spásy. Vše je (příliš) lidské: hrdinka zaváhá, když podepisuje prohlášení odsuzující husitskou herezi. Nabízí se paralela s osvícenským étosem Rivettovy JEPTIŠKY: sledujeme de facto pád hrdinky, její postupnou izolaci, mizení blízkých. Jana z Arcu není hybnou silou, ale obětí své doby. [viděno na mubi.com]