PŘÍPAD MATTEI (Francesco Rosi, 1972)

Stejně jako v případě SALVATORA GIULIANIHO je hrdinova smrt konstatována v prologu filmu a Rosiho na ní zajímají výlučně její politické souvislosti. Hrozba pro Itálii tentokrát přichází zvnějšku, ze strany světového oligopolu převážně amerických ropných společností, potažmo zahraničních tajných služeb. Enrico Mattei, prezident italské státní ropné společnosti ENI, který prosazoval férovější podmínky pro producenty ropy ze zemí tzv. třetího světa (Blízkého východu, severní Afriky) a navázal spolupráci se Sovětským svazem, narušoval zavedené pořádky v obchodu i v geopolitice. Rosi není zcela konkrétní, co se vysvětlení Matteiho smrti týče, jinou než americkou, potažmo francouzskou spojitost s tragickou nehodou ale nenabízí. Motivy k atentátu mluví za vše.

Film má k Matteimu mnohem blíže, než měl k Giulianimu: Rosi kult osobnosti už jen nereflektuje, částečně jej vytváří. Levice ve své době Matteimu, který pocházel z prostých poměrů a původně ve své funkci obhajoval energetickou soběstačnost Itálie, přála. I když se v jeho příběhu nabízí klasické schéma příliš ambiciózního idealisty a populisty, Rosi žádný kaneovský pád nenaznačuje. Film sice konstatuje, že Mattei se "svou" společností vybudoval stát ve státě, financoval politické strany a vydržoval si vlastní tajnou službu, nic ale nenasvědčuje tomu, že by se pro moc vzdal ideálů... Hrdinovu představiteli Volontému se dostává velkého prostoru a charismatu, přesto předvádí tlumený herecký projev, který zapadá do "reportážního" způsobu vyprávění; film se stýká se skutečností mimo jiné tím, že v něm vystupují skuteční novináři. Přesto - velikost mrtvého vytváří v Rosiho investigativní rekonstrukci drobná tonální zabarvení: prvky mezinárodního thrilleru (Mattei brázdící svět svým malým letadlem), melancholie (letmý záběr na měsíc těsně před smrtí) a posedlosti smrtí (nepřímé zobrazení ostatků na místě činu). Způsob smrti bývá součástí kultu svatých. [viděno v kině Ponrepo]