ZA VLAST A KRÁLOVNU (John Boorman, 2014)

Boormanův poslední film navazuje na jeho dřívější dílo NEBE A SLÁVA: skokem v čase se posuneme z tvůrcova dětství do věku rané dospělosti, z „velké“ války do války korejské. Doba se změnila i v kinematografii: film můžeme vnímat spíše jako dovětek - epitaf - velké kariéry. Když jeho výraz označím za „televizní“, nemá to apriori nic společného s velikostí rozpočtu, technickou kvalitou, estetickou úrovní, ale souvisí to řekněme s oslabenou mocí umělce proměnit realitu ve vizi. Kamera má k postavám – fyzicky i obrazně – blíže, význam filmu není ničím zastřený, tvůrce se přímo obrací k vlastnímu životu, i formálně působí film průzračně. Obrazy jsou "čisté" - bez filtrů, zprostředkování, ambivalence. Postavy jsou rozestavěny do dvoustupu svobody a konformismu.

Zůstal upřímný, osobní film, což není málo. O tvůrcově protiválečném cítění není pochyb, ale i přes výše řečené si film určitou míru zprostředkování ponechal. Válku nezobrazuje, odehrává se výlučně v zázemí výcvikového tábora, proti válce se nevymezuje rétoricky, nechává ji v blízkosti všedního života (prvních lásek, podvratného lajdáctví), aby se znemožnila. I postavy důstojníků jsou pojaty tak, aby Boorman nadále obstál jako umělec. O nejméně sympatickém z nich se mluví jako o sadistovi, ale žádný obraz filmu to nepotvrzuje, tím méně sugeruje; pohybuje se na tenké hraně mezi směšností a omezeností (omezením vnitřní svobody ve jménu hodnot); je nepřítelem v jazyce mírné komediální nadsázky. Sbor důstojníků, včetně hrdiny a jeho kamaráda, tvoří poměrně dynamický celek spojenectví a animozit, sdílení a různosti hodnot. Sympatický hrdina vstupuje do věku složitých mravních voleb, v rámci žánru "filmů o dospívání" se Boormanovo alter ego teprve osobnostně formuje. Jeho největší volba přijde až v závěru: stane se umělcem. [viděno na Febiofestu 2015]