PŘÍBĚH FILMU: ODYSEA (Mark Cousins, 2011)

Přesto, že tento cyklus na pomezí naučného filmu, dokumentu a eseje vykazuje jistou osobitost - danou osobou jediného tvůrce s poměrně vyhraněným názorem a dikcí -, stále se jedná o prohru. Člověk nemusí být příznivcem "nové filmové historie", aby film chápal ne jako jeden, ale mnoho příběhů. Cousins na jedné straně chce - často na příkladu jediné scény - obsáhnout podstatné filmy, proudy a tvůrce, na straně druhé věnuje velké úsilí tomu, jak tuto mnohost metaforicky zastřešit. Cousins dělá dobře, že se nesnaží být objektivním historikem s rigidním měřítkem podstatnosti, ale na rozdíl od Scorseseho není tolik výraznou osobností, soudě podle mírně odměřeného projevu ani vášnivým cinefilem, a na rozdíl od Godarda nemají jeho eseje potřebnou imaginaci a hloubku. Nezbývá mu, než vyprávět.

Místo silného příběhu dává mnoho dobrých "historek" - filmů. Snaha o sjednocující, esejistický přístup se opírá o koncepci Příběhu filmu jako věčné inovace; ve skutečnosti se jedná spíše o nouzovou metaforu, která by rozpínavou sílu kinematografie spoutala do jednoho vyprávění. Cousins většinou nepoužívá dějiny filmu jako kontinuální časoprostor souvislostí; kráčí jimi chronologicky. Občas sice skočí v dějinách kupředu či vzad, ale jde spíše o povrchní vazby, které mají poukázat na podobnost, inspiraci mezi filmy či načrtnout další vývoj žánru. Podobně dopadají i dílčí metafory, pokusy dát danému dílu cyklu - typicky desetiletí - sjednocující leitmotiv (80. léta jako desetiletí vzpoury?). Nouzově působí i kategorizace ad hoc, jako například osm druhů alternativy vůči hollywoodskému romantickému filmu 30. let. Závěrečná metafora kinematografie jako gorily (sic) by možná vyzněla zajímavěji - pro její unikající smysl -, kdyby ji Cousins poněkud "oslovsky" neilustroval konkrétními příklady lidí převlečených za gorilu ve filmu (Laurel a Hardy, BLONĎATÁ VENUŠE). Cyklus není rozhodně bezcenný, ale místo příběhu filmu nabízí příklady filmu. [viděno na kanálu Film Europe]