Po SCHŮZCE potvrzuje Téchiné mou představu provokatéra, který se pohybuje na hraně etablovaného uměleckého filmu a jeho radikálnějších alternativ. Pracuje s provokací - narušením společenských norem na úrovni zápletky - jako s možností, než jejím plným uskutečněním. Na rozdíl od přímočařejší, současné SCHŮZKY zde provokace není projevem individuální vůle, ale vyplyne z okolností, ze ztráty společenské, potažmo manželské kontroly. Ve SCHŮZCE ztotožnil Téchiné vyprávění s existencí (tvarováním člověka), zde z obecných dějin vybere jeden z mnoha příběhů. Konkrétně: epický pohyb kamery se na začátku zaměří v konvoji pařížských uprchlíků na hrdinku; na konci jiný pohyb kamery hrdinku, obklopenou jinými ztracenci války, symetricky opustí.
Mezitím hrdinka "užívá" otevřených možností války a vdovy. Se synem se usídlí v domě, který jeho majitelé opustili, jako rozbuška působí jejich setkání (žádná schůzka) s cizím mladíkem. Namísto ZAKÁZANÝCH HER se odehraje subtilnější drama, která nechá možnosti přestupku (věkem nerovného vztahu, sodomie, vraždy) přivést na hrany naplnění. V dobré francouzské tradici pracuje Téchiné s drobnými výpustkami, s nedořečeným, s mnohoznačností jevu; postava mladíka tvoří hádanku, na jejíž tvorbě se sám podílí tajením své minulosti. Překypuje možnostmi (hrozby, lásky), i jeho identita je nejistá. Jako by sám byl jen možnost... Na konci nevíme, zda odbočka v životě hrdinky na ní zanechala trvalé následky, Téchiné ji opustí v "bodě nula" - jízdou kamery znovu otevře obzor života kolem ní. Je mnoho vyprávění. Projevuje se to i začleňováním úsečných, subjektivních černobílých obrazů, které dokumentují zkušenost jiných (mužů): mladíka, vojáka, četníka. Krátké prostřihy prvních osob rozšiřují - nebo rozvracejí - objektivní vyprávění ve třetí osobě hrdinky. Pole zkušeností je široké; žena je subjekt a objekt. [viděno na kanále Film Europe]