Vardová na rozdíl od Věry Chytilové dokázala prolnout stylizaci s patosem. Její filmy působí citlivěji a zranitelněji pro rozpolcenost mezi měšťanskou útěšností a kritikou společenské stagnace. Ve ŠTĚSTÍ, přes „embryonální“ přítomnost feministického argumentu nerovných očekávání kladených na muže a ženu, zní hlas tvůrkyně ještě poměrně nepřímo: v podprahové ironii za zápletkou. Film vypráví příběh šťastného manželského vztahu, který zkazí bláhová představa muže, že může mít dost lásky pro dvě ženy – manželku a milenku –; v dobře míněném, ale pomýleném idealismu od manželky očekává, že na takové uspořádání přistoupí... Vardová romantickou extázi muže evokuje náladou vrcholného léta, smyslností rozkvetlé přírody, Mozartovou rozvernou hudbou a pop-artovou stylizací (užíváním křiklavých barev v dekoracích a v přechodech mezi scénami).
Léto se zdá být věčné, ironie je přítomná už v samém spojení města a přírody (oplocená zahrádka na dohled městské zástavby), potažmo práce a lásky. Muž-truhlář (práce s přírodou) poznává budoucí milenku na poště, kde žena pracuje; při jejich první schůzce mimo poštu uplatní Vardová vzrušený styl rychlých střihů, přeostřování mezi popředím a pozadím záběru, prostřihů na nápisy, které komentují dění. Na vrcholu mužovy extáze použije Vardová asociativní střihovou skladbu, která spojí muže s milenkou skrze přírodu: záběry lva a lvice, živých ptáků, ptáků na poštovních známkách. Naopak velmi procítěně vyzní Vardové osobité montáže ženských povinností (péče o rodinu), s leitmotivem aranžovaných kytic - jako poslední útěchy v životě hospodyňky a zároveň znaku oné měšťanské stagnace... Když utopie ztroskotá, prožitá zkušenost se podepíše na muži i na ženě; závěrečná sekvence filmu se odehraje v prozaické náladě podzimu. Flora prořídla, proměnil se i Mozart: jeho hudba je nyní procítěná a dramatická. [viděno na mubi.com]