ÚDOLÍ VČEL (František Vláčil, 1967)

Svůj nejlepší film natočil Vláčil po MARKÉTĚ LAZAROVÉ. Z mého pohledu představuje ÚDOLÍ VČEL ideální průnik abstrahujícího podobenství o víře (MARKÉTA LAZAROVÁ) a naprosto konkrétního, až westernového konfliktu postaveného na protikladu dvou silně kontrastních postav (ĎÁBLOVA PAST). Ve druhé polovině je zdrojem napětí filmu blízkost hrdinova bývalého přítele, nyní zatvrzelého ideového soka, a očekávání nevyhnutelného konečného zúčtování - duelu. Je možné, že za sílu filmu vděčíme do značné míry právě zjednodušenému půdorysu zápletky, westernově průzračným protikladům: Čech proti Němci, ideově nepevný hrdina proti fanatikovi, bratrské pouto mezi muži proti přítomnosti ženy, pohanství proti víře, nespoutanost proti disciplíně, psi proti meči.

Přesto - obrazem a významem je film složitější, více ambivalentní. Protikladnost v rámci zápletky nechává Vláčil rozehrát i na formální úrovni: černobílá kamera až slastně zdůrazňuje kontrasty černé a bílé (netopýři mezi bělostnými květy), hudební složka ve druhé polovině přechází mezi duchovními chorály a masopustně nevázanou hudbou. Čech, sám ještě nedávno rytíř církevního řádu, od něhož zběhl kvůli pokušení plodné české krajiny, ve své nabyté volnosti duchovně tápe. Hédonismus (vztah k nevlastní matce) a divokost (slast z lovu) ostře kontrastují s disciplínou mnicha a vojáka; nepochybně jsou regresivní reakcí na vysvobození ze striktní klauzury. Když hrdina ztrestá soka, zničí i část sebe, propadne se do tmy a nakonec se vrátí do krajiny jejich přátelství - krajiny dramatičtější a přísnější (břeh severního moře), než je ta česká. Znamení kříže představuje potřebu řádu, absolutních hodnot. Malověrný Čech tápe, Němec je bludný idealista... P.S. Subjektivní kameru Vláčil ve filmu téměř neužije. [viděno na kanálech ČT]