Zatímco Risiho ZNAMENÍ
VENUŠE bylo do značné míry ještě „vděčnou“ komedií, v níž povaha krize – role
ženy v italské společnosti – zvolna prosakuje skrze situační komedii a
populární herce, Pietrangeliho film zkouší, co komedie ještě snese. Jedná se spíše o nadsázku, stylizaci, která zveličuje dané společenské rysy
– posedlost bulvárem, kariérismus, únikovost konzumu, de facto
pasáctví ve vztahu k ženám –, aniž by se svět „dramaticky“ zhroutil. Komedie
snese míru, která by už v dramatu byla těžko uvěřitelná. Film uchopuje
repetitivnost komedie a přetváří ji v monotónnost způsobu života – umocněnou popovými šlágry z hrdinčina přenosného gramofonu.
Jako lze filmu
vyčítat malou variabilitu v tónu vyprávění, bude zvláště mužský divák vyčítat
hrdince, že je nepoučitelná. V jejím případě se ale nejedná
o naivitu Felliniho Cabirie, nýbrž o polovědomou umanutost. Jak řekne o dívce
jedna z jejích chvilkových mužských známostí: nic ji nepřekvapí, nic ji
neponíží, přestože je ponižována každý den. Kde CABIRIINY NOCI opakovaly dané
schéma několikrát, nabízí Pietrangeli repetic násobně více. Některé ze známostí
jsou natolik prchavé, že se omezují na jednu scénu – ta ostrým střihem přechází
v další epizodu. Ale hrdinka se nemění, alespoň navenek. Není schopná
kritické sebereflexe, ale někde uvnitř v ní dříme úzkost (krátké detaily na její tvář v okamžiku ponížení či pohledu na smrt). Modely všednosti –
Adorfův dobrácký boxer, Nerův automechanik – jsou v dosahu, ale hrdinka
pro ně zkrátka nevzplane. Podílí se na stavbě vlastní klece, ale nedá se
lacino, její hloupost je oduševnělá… Stejně tak celý film okysličuje v jeho umanutosti Pietrangeliho styl. Ten dává sílu katarzi, která by jinak mohla
působit jako mechanické vyústění: prudký pád kamery, zvuk tříštěného skla, záběr
na odhozenou paruku, zvuk gramofonu, který dohrál. Styl je uměřeně
sugestivní s dotekem expresivnosti. [viděno v kině Ponrepo]
