Angažovanost Geyrhalterových filmů se skrývá za klinicky chladnou, nezaujatou formu. Tvůrce poukazuje na
projevy technologické racionalizace a automatizace společenských procesů v pozdně
moderní společnosti, a volí k tomu náležitou formu evokující odstup bez citové
účasti, explicitní zaujatosti. Sama forma působí jako automat – nemění se s povahou
výjevů, které zachycuje. Tvůrce vesměs užívá jediný statický záběr pro celou
scénu, která sama netvoří význam; relativně krátké obrazy se rychle střídají, významy
se postupně scelují stupňovaným „tlakem“ znaků prostředí, opakujících se
motivů. Pokud použije pohyb kamery nebo střih v rámci scény, plyne
to z povahy snímaného prostředí (postava v pohybu, členitější prostor,
kolektiv postav). Styl filmu předstírá, že se pouze „dívá“. Nemluví.
Ovšem Geyrhalter se jen nedívá, podsouvá divákovi zneklidňující obrazy z vhodně vybraných
prostředí, která symptomaticky vystihují daný problém, aniž by se tvůrce „kompromitoval“
kritickým komentářem nebo návodnou hudbou. Skutečnost v obrazech mluví sama za
sebe, navíc taková metoda tvůrci zřejmě ulehčuje přístup do střežených míst… Obrazy
vídeňského „velkošpitálu“ jsou tematicky užší, než byly v ABENDLANDU obrazy
Evropy jako přísně střežené párty. Špitál působí jako zmenšený, napůl automatizovaný
svět (posuvné dveře, robotická přeprava, operace přes obrazovku), který obsáhne
celý život od narození po smrt. Zachovává si dekorum – korektní zacházení
s pacienty, tím spíše před kamerou –, ale mezilidský kontakt redukuje na
procesy; nemocnice má i vlastní duchovní odbor. Film je nejvýmluvnější v kontaktu
se smrtí: Geyhalter ukáže bez zábran pitvané tělo, ve scéně posledního pomazání
upozorní jeptiška závodního kněze, aby svůj úřední akt kvůli únavě pacientky
urychlil. Duchovní péče se pro svou automatizaci kvalitativně neliší od té
tělesné (posmrtné); lidský personál splývá s technikou v jednotu automatu.
[viděno na kanálech ČT]