Renoirův film má sice
ještě jednotlivého hrdinu, ale deprese se rozpíná. Utrpení hrdiny jako by do
sebe vsakovalo okolní svět, typizovalo věčnou bídu člověka… Nabízí se srovnání
s filmem LAMAČ SRDCÍ, který rovněž s Jeanem Gabinem v hlavní roli
natočil o rok dříve Jean Grémillon. S ohledem na klíčovou událost v závěru
obou filmů se Grémillon jeví ve vztahu k mužům jako populista: muž nachází
spásu v podobě přátelství (bratrství) jiného muže, žena se vymyká jako manipulativní bestie z vyšší společenské třídy.
V Renoirově filmu patří žena do téže třídy jako hrdina, nelze ji tak snadno
vyloučit. Obraz ženy není lichotivý, Renoir dokonce podá výklad své oblíbené kočičí
metafory – kočka si nerada smáčí tlapky –, ovšem stejně jako u Hitchcocka nejde
o projev mizogynie, nýbrž o zobrazení jedné ze soupeřících podob ženství.
Srovnání
s Hitchcockem se nabízí i u motivu vražedného impulsu. Hitchcock je
v tomto směru méně empatický, působí spíše jako katolický paranoik: Zlo se
skrývá za fasádou normálnosti. U Renoira se vrah skrývá v obyčejném,
pracujícím člověku, a impuls je vnímán jako vrozená slabost, se kterou člověk bojuje
(hrdina), nebo mu příliš snadno podlehne (druhá mužská postava). Vražedný
impuls je chorobný stejně jako žárlivost, jejíž obětí bývají
naopak ženy. Mnohem větší roli než vůle ke zlu hraje přehlížení zla, svádění ke zlu, spoluvina…
ČLOVĚK BESTIE je v zápletce, formě a tónu ucelenější, než jsme u Renoira byli
zvyklí. Přidává se i hudba, byť jen na několika pečlivě vybraných místech: zazní
zdánlivě triumfálně v okamžicích hrdinovy lásky či vášně (k žensky
pojmenované lokomotivě, k ženám), místo toho ovšem kontrapunkticky značí blízkost
vášně k vraždě. Formální paradox představují i jízdy kamery na čele
lokomotivy: také mohou evokovat manickou fázi člověka, vzrušení
z pohybu a svobody, ale nakonec se i jízda, snímaná jako expresivně naturalistický
sled měnících se „krajin“ podél trati, stane metaforou pasti, v níž je
uvězněna duše. [viděno v kině Ponrepo]
