MARSEILLAISA a PRAVIDLA HRY jsou divácky nejméně vděčné filmy Renoira před válkou. Místo hrdinů
mají kolektivy postav, jednota se tříští do mnoha hlasů a pohledů. MARSEILLAISA
zobrazuje předrevoluční kontext a dění
francouzské revoluce v epizodních obrazech, volně propojených typizovanými
postavami. Kromě jádra revoluce, skupiny dobrovolníků putujících z
Marseille na Paříž, sleduje další střediska konfliktu: královský dvůr, šlechtu.
Celek nedrží kauzalita událostí, ani polemický dialog mezi třídami – jednota je
filmu jaksi vnucena přes společnou věc (revoluce, národ). Kolektivní hrdina
revoluce působí jako vnitřně disharmonický, hádavý, ale jen v míře dokazující
jeho nedogmatickou vitalitu. Renoir v nárazech nálad nechává zaznít krátké úryvky klasické hudby, mění dějiště, postupuje v čase, vrství perspektivy
a významy. Nedistancuje se od výzev radikálního lidu k popravám (pronese je
žena), při bojích ve Versailles se králova švýcarská garda rozhodne hrdě bojovat
(každý má svůj důvod), následná poprava jejích vojáků je v půli zastavena
a na chodbě paláce se mihne pověšený zloděj.
Ludvík XVI. v podání
tvůrcova bratra Pierra potvrzuje obraz mírné až rázovité povahy (gurmána), která se minula
se svou rolí v dějinách. Marie Antoinetta se zpočátku jeví jako strůjkyně špatných
rozhodnutí (zveřejnění brunšvického manifestu), reakcionářka v královském páru,
renoirovská „fena“, ale její obraz nakonec vyzní smířlivěji (manželka a matka).
Při odchodu z Versailles se Ludvík XVI. melancholicky pozastaví nad
předčasně spadaným listím… Cílem Renoira bylo rehabilitovat prostý lid jako
strůjce francouzské revoluce, připodobněné jednou z postav ke stavu
zamilovanosti. Zároveň je film propagandou, byť renoirovsky živelnou. Tématicky
sleduje zrození Marseillaisy, končí okamžikem nastolení (selektivní) národní
jednoty před bitvou s pruskými vojsky, hlásá bratrskou
jednotu všech Francouzů a zkarikuje pouze v exilu kolaborující šlechtu. Film
Lidové fronty. [viděno v kině Ponrepo]
