DÁMY A PÁNOVÉ (Pietro Germi, 1966)

Vracíme ke komedii po italsku v její vrcholné formě. V povídkovém formátu podává Germi sarkastický pohled na maloměstskou střední třídu (postavy lékaře, lékárníka, obuvníka, bankovního pokladníka, realitního makléře). Povídkový film zde není nouzovým formátem, povídky chápejme jako dějství jednoho dramatu. Mění se tón, rozšiřuje se záběr, umocňuje se závažnost kritiky, která je podána jako komedie: vinící jsou směšní, tragické osudy obětí jsou odsunuty na okraj. Po první povídce, která je groteskní expozicí společnosti na pozadí jednoho nočního banketu, se druhá povídka zabývá obětmi společenské kontroly, zapovězenou nemanželskou láskou: disident mezi měšťany se rezignovaně vrátí k rekvizitě špuntů do uší. Vize kulminuje ve třetí povídce, v níž všichni mužští měšťané sériově znásilní hloupou venkovskou dívku a v zájmu zachování pořádku musejí být očištěni...

Po nevázané grotesce a ironicky podané tragédii film končí jako absurdní komedie nebo fraška. Do dynamické komedie mravů je vtažena i frigidní manželka jednoho z mužů, která ve spojenectví s církví vykonává ve městě charitu a mravní dohled. V řeči filmu se i tato dáma stane směšnou: aby muže očistila, je znásilněna s nejistou mírou nedobrovolnosti... Více než postavy stylizuje Germi události: jejich překotnost pohltí vše, včetně pokusu o sebevraždu. Tvůrce stmeluje segmenty i nenápadným leitmotivem alkoholismu, jenž na rozdíl od dvojí morálky vyvolává morální pobouření (jako stigma chudých). Pomáhá rovněž velmi soustředěný styl. Germi nápaditě užívá prostředku, kdy scéna začíná polodetailem na postavu, načež se velikost záběru s pomocí transfokátoru zvětší, a odkryje tak prostředí, do kterého je postava zasazena. Když otec svedené konfrontuje viníky, postava doktora jej zavede do "místnosti pro hosty": stylistický prostředek odhalí, že doktor zavřel vesničana do úklidového kumbálu. [viděno v kině Ponrepo]