Ze tří Gomesových filmů,
které jsem viděl, TABU nevyjímaje, mi tento přišel
nejpodstatnější. Apolitický film uvažuje
pouze v intencích vlastní vyprávěcí
formy, která nemá začátku ani konce: nevíme,
kde končí dokument a kde začíná fikce. Film nejdříve vypadá jako etnografický dokument zasazený do jisté portugalské vesnice, a přitom
je už od začátku podřízen imperativu vyprávět.
Sám Gomes představuje režiséra filmu ve filmu,
který flegmaticky čelí výzvám
producenta, aby začal natáčet; režisér mu vysvětluje, že pro film hledá herce mezi místními obyvateli. V
první polovině Gomesova filmu tedy sledujeme „náhodou“
sesbírané záběry s místními, ve
druhé polovině se z údajných místních stanou představitelé realizovaného filmu. Tento film ve filmu, nikterak složité rodinné melodrama odehrávající se mezi členy
cestující hudební skupiny, se stane šablonou, kterou režisér vyplní místní inspirací. Sám producent se (bez vysvětlení) stane hercem ve vlastním filmu.
Mezi dokumentem a fikcí není
formální předěl: na dokument působí styl lakonicky řazených statických záběrů kontrolovaně, na fikci se film jeví nenuceně a elipticky – jako by platilo, že Gomes natočí jen to, co mu prostředí „dovolí“. Uvolněnou letní
atmosféru a rytmus filmu do značné míry
určují hudební čísla, která činí experimentální
rámec divácky vstřícným. Film přitom nepředstavuje dokonale
uzavřenou, zacyklenou strukturu: má své volné
konce. Ne všechny postavy z první poloviny se stanou aktéry
filmu ve filmu; platí to zejména o mladém muži,
pasoliniovském „svůdném darebákovi“, k němuž
se údajný dokument několikrát vrací,
zejména ve věci jeho zvyku skákat do řeky z místního
mostu – zvyk má mezi místními
několik interpretací. Druhý volný konec filmu tvoří
epilog, v němž se odehraje spor mezi Gomesem a zvukařem ohledně toho, kde se ve zvukové stopě přírodních
kulis vzala hudba, která tam nepatří. Paradoxně je to zvukař, kdo obhajuje "svévoli" umělecké licence... Nevíme, kde končí umělcova koncepce a kde začíná místní improvizace. [viděno na mubi.com]
