F JAKO FALZIFIKÁT (Orson Welles, 1973)

Budu se držet názvu filmu, který přetrval; i vlastní pojmenování tohoto Wellesova filmu bylo v době jeho vzniku svého druhu mystifikací. F JAKO FALZIFIKÁT naplňuje pozdější linii tvůrcovy tvorby: ta za lží nevidí mono-mýtus, tedy lež, která zbytněla v jedinou, smrtelně vážně míněnou pravdu, oficiální verzi dějin velkého jedince, ale vidí ve lži "malou formu" dějin, která se oficiálním verzím vzpírá. Místo Lži je pluralita lží. Oproti OTHELLOVI a MACBETHOVI, obětem sebeklamu velké, totalizující lži, staví Welles FALSTAFFA, malého lháře, vypravěče husté sítě historek, který byl obětován při stavbě "dálnice" velké historie národa... Welles tentokrát není aktérem svého příběhu, hercem svého osudu, vystupuje ve filmu inkognito jako průvodce, pouhý šarlatán, za něhož se označuje. Gigant Welles tedy pro jednou neumírá, ale představuje divákovi své tvůrčí krédo, věčně živý princip umění: mystifikace je vyprávění, fikce v umění vyjevuje pravdu.

Zjitřený střih dřívějších filmů se zrychlil do náruživé, smysly namáhající montáže; původní chaos dialektiky pravdy a lži se však postupně ustaluje s tím, jak se forma a význam díla ozřejmují. Welles zvolní, divák si zvyká... Sama montáž je prostředkem tvůrčí lži, která nalézá souvislosti mezi obrazy, které jsou nespojité. Vrchol metody přijde v okamžiku, kdy Welles vypravuje smyšlenou historku o Picassovi, během níž tvůrce záběry natočené s jeho múzou prostříhává se sekvencí malířových výrazů z černobílých fotografií. Picasso lačnící po Wellesově múze se takto "uměle" stane součástí umělecké přítomnosti, historky, živých dějin; s pomocí střihu (filmu) lze vyprávět cokoliv. Stejně tak falzifikátoři obrazů oživují trh s uměním a oslabují moc expertů, tvůrců oficiální verze historie umění. Picasso nerozezná vlastní originál od falza... Je paradoxní, že právě Welles, natolik impozantní autor, obhajuje anonymní umění. [viděno v kině Ponrepo]