NESMRTELNÝ PŘÍBĚH (Orson Welles, 1967)

Film z televizní produkce působí jako miniatura velikosti: trvá hodinu, odehraje se na malé ploše mezi čtyřmi postavami, má jasně daný význam, zápletka se předestře hned na začátku. To v kinematografii nemusí být na škodu, záleží na tom, nakolik záměr umocní forma. Ta na rozdíl od filmů jako DOTEK ZLA působí více ilustrativně než intenzivně, jako by Welles neměl dostatek času, prostředků nebo vůle nechat prostoupit prostor filmovou technikou. Kulisy působí jako předem existující, vágní rámec pro vyprávění, přes jeho omezenost příliš široký pro několik rekvizit (křeslo, postel, zrcadlo). Prázdnota se rozléhá prostorem i postavami určenými pouze pro svou roli v příběhu.

Film představuje post scriptum k Wellesově věčnému příběhu obra, který padl pod vahou vlastní lži. Starý muž, zahořklý bohatý mizantrop, který nevěří v „proroctví“ (morálku), ale ve „fakta“ (řeč činů a čísel), se nechce smířit s tím, že příběh, který zaslechl od námořníků, je smyšlený. Protože může, rozhodne se příběh uskutečnit, a tím, přestože byl opakovaně varován, zabije příběh i sebe... Film nerozvine paradox životodárné lži, potažmo smyšlenky, která se uskutečněním stane nepravděpodobnou; poučení je dané předem. Welles v malé míře užívá svých stylistických konstant – zjitřeného střihu s častými změnami v postavení a úhlech kamery, destabilizujících detailů postav –, ale ne natolik, aby naplnil "papírové" typy starce, mladíka, ženy. Přesto má film silnou katarzi, která souvisí s melancholií smrti, osamělosti, uvěznění a je zhutněná v rekvizitě lastury, obdoby dětských sáněk z OBČANA KANEA. Lasturu jako prchavý symbol příslibů života zakletých v minulosti si boháč přiloží k uchu, a tím se naplní jeho příběh. [viděno v kině Ponrepo]