Film z televizní
produkce působí jako miniatura velikosti: trvá hodinu, odehraje se na malé
ploše mezi čtyřmi postavami, má jasně daný význam, zápletka
se předestře hned na začátku. To v kinematografii nemusí být na
škodu, záleží na tom, nakolik záměr umocní forma. Ta na
rozdíl od filmů jako DOTEK ZLA působí více ilustrativně než intenzivně, jako by
Welles neměl dostatek času, prostředků nebo vůle nechat prostoupit prostor filmovou technikou. Kulisy působí jako předem existující, vágní rámec pro vyprávění, přes jeho omezenost příliš široký
pro několik rekvizit (křeslo, postel, zrcadlo). Prázdnota se rozléhá
prostorem i postavami určenými pouze pro svou roli v příběhu.
Film představuje post scriptum
k Wellesově věčnému příběhu obra, který padl pod vahou vlastní lži. Starý muž, zahořklý bohatý mizantrop, který nevěří v „proroctví“ (morálku), ale ve „fakta“
(řeč činů a čísel), se nechce smířit s tím, že příběh, který zaslechl od
námořníků, je smyšlený. Protože může, rozhodne se příběh uskutečnit,
a tím, přestože byl opakovaně varován, zabije příběh i sebe... Film nerozvine
paradox životodárné lži, potažmo smyšlenky, která se uskutečněním stane
nepravděpodobnou; poučení je dané předem. Welles v malé míře užívá
svých stylistických konstant – zjitřeného střihu s častými změnami v
postavení a úhlech kamery, destabilizujících detailů postav –, ale ne
natolik, aby naplnil "papírové" typy starce, mladíka,
ženy. Přesto má film silnou katarzi, která souvisí s melancholií
smrti, osamělosti, uvěznění a je zhutněná v rekvizitě lastury, obdoby dětských
sáněk z OBČANA KANEA. Lasturu jako prchavý symbol příslibů života zakletých v minulosti si
boháč přiloží k uchu, a tím se naplní jeho příběh. [viděno v kině Ponrepo]