NUDA V BRNĚ (Vladimír Morávek, 2003)

Morávkův debut má přes přítomnost Donutila s Brnem málo společného: pohybuje se ve vágním prostoru a v černobílém bezčasí. Brno používá jako kultovní ornament a imaginární jeviště, po kterém krouží postavy... Inspirace Formanem mi přijde spíše vyzývavá než smysluplnná: bud je Forman pro tvůrce synonymem filmu jako takového, proto se k němu přirozeně vztahuje, nebo mu Formanovy filmy slouží jen jako výchozí referenční bod. Tak či onak působí slabý scénář, na rozdíl od uctívaných filmů, zcela vykonstruovaně v dialozích i ve výstavbě: používá nouzovou metodu paralelních osudů-povídek, které spojuje společné místo (restaurace, činžák, Brno) a jistý "vyšší" záměr. Město zastupuje Morávkovo jeviště, magický prostor stylizace a snění; filmové médium rozšiřuje tvůrcovy výrazové prostředky o hladký střih, který svazuje scény do sekvencí, zatímco jiných prostředků (expresivního herectví) se musel vzdát.

Mozaikovitá výstavba, kterou ve své době proslavily filmy MAGNOLIA a AMORES PERROS, postupem času klesla na úroveň filmové šmíry. Ze synchronicity se stala mystická spekulace; v případě Morávka je kouzelným slovem Láska... Pokud mohu soudit ze tří inscenací, které jsem viděl, tvůrcova divadelní práce není ani tak uměním dramatickým, jako spíše performačním: vykonává kult sdíleného prostoru, který do sebe vtahuje okolní svět. Herci, kteří zůstávají na jevišti, i když zrovna nehrají, jsou diváky; diváci jsou vtahováni do hry ne vyprávěním, ale energií "popového koncertu". Morávek hudbu a vtipy potřebuje, aby diváky "podržel" při inscenačně stylizovaných, dramaticky odtažitých představeních... Problém NUDY V BRNĚ spočívá v tom, že jí chybí energie živého divadla i velikost, k níž by se mohla vztáhnout. Jako by si "lidové" umění muselo vystačit jen s rohlíky (opakovaným vtipem filmu). [viděno na DVD z půjčovny Radost]