VÍTR NOCI (Philippe Garrel, 1999)

Ve srovnání se ZROZENÍM LÁSKY se VÍTR NOCI jeví jako více přímočará vize. Je natočená v barvě a je to červená barva Porsche, co podtrhuje roli auta jako klíčového prvku struktury díla, prostředku nejintimnější komunikace mezi muži (obdoby postele pro muže a ženu). Obdobně jednoznačně směřuje film ke smrti, s motivem sebevraždy rozprostřeným mezi několik postav. Film tak připomíná více elegickou jízdu než chaos rodící se lásky: jsme svědky života po lásce a po revoluci. Postava, jež nakonec není subjektem filmu, zřejmě nikdy nepoznala lásku, nezná motiv k sebevraždě a není ani umělcem, pouze učedníkem. Tento mělký umělec a milenec vyzní jako kontrastní figura ke starším a zkušenějším. Skutečným hrdinou filmu je velmi charismatické Garrelovo alter ego: radikální revolucionář roku 1968 a feťák z nutnosti, pro něhož jsou ženy posvátné.

Garrel opět užívá velmi neokázalé formy, která by působila civilně - jako inscenace intimních rozhovorů -, kdyby nebyla pečlivě vystavěným obřadem. V hovorech mezi postavami není zdaleka samozřejmé, že záběr zachycuje postavu, která zrovna hovoří. Garrel do polarity výpovědi a jejího přijetí kóduje vlastní životní zkušenost; než právě znějící slova může být důležitější to, co si o nich myslí naslouchající, ať už v náznacích reaguje nebo mlčí. Drobné posuny v čase - jako ve sledu krátkých záběrů se ženou čekající v bytě na milence - naznačují, že vnitřní život postavy nelze obsáhnout v jeho úplnosti. Když jsme svědky pokusu postavy o sebevraždu, vidíme sice v reálném čase vše, co činu předchází - postavu pohybující se v pozadí hlavního dění, monologu o umění a politice -, ale její motivace nebude pojmenována; můžeme se o ní dohadovat z náznaků (pohlaví postavy, její role během autoritativního monologu). Garrel uplatňuje jemnou, ale pevnou kontrolu nad tím, co ve filmu ukáže. Jeho filmy působí jistě, postavy křehce. [viděno na mubi.com]