O tomto filmu bych nepsal, kdyby neměl relativně dobrá hodnocení a nebyl předmětem mediální kampaně, jež zároveň vytváří a spotřebovává umělou
událost v podobě celovečerního comebacku herečky Mihulové. Film, o něco
kultivovanější BOBULE, trpí chronickou nemocí českého filmu: podřízeností
očekáváním diváka, která diletantsky látá do koktavého a málo upřímného celku.
Film o umírání se prodává jako komedie, hořko a sladko se pečlivě vyvažují.
Film sice tolik nepodléhá neurotickému sklonu českých filmů
k metronomicky pravidelnému dávkování hlášek a situačních karambolů, jež
diváka zbavují strachu z nicoty a sebereflexe; kadence humoru je volnější,
humor zcela nezlehčí extrémnější polohy života, jež český film ve své
dostředivosti obvykle zatajuje (téma smrti prosté lyrismu, hrdinčino sektářské poblouznění esoterismem).
Ono vyvažování nepřičítám vypočítavosti (typicky REVIVAL), ale spíše malé odvaze tvůrce. Velmi tím trpí významová strukturu filmu: nevíme, co chce
říct. Hrdinka by pro svůj pasivně agresivní pohled – doširoka otevřené oči
utvrzují o bezelstnosti a umlčují kritiky – mohla být českým FORRESTEM GUMPEM,
lidovým advokátem neměnnosti. Ano, hrdinka se na české poměry nadmíru otevírá
„cizím“ myšlenkovým konceptům (esoterismu v léčitelství, feminismu,
ekologismu), ale žádný z nich ji nezmění. Je empaticky otevřená a přitom obranně skeptická. Má selský rozum, ale postrádá víru v cokoliv. Feminismem netknutého manžela brání, jindy se
proti němu bouří. Venkovské pacienty obětavě obchází i přes svou nemoc, i
když s některými z nich si prožívá – komikou zlehčená – muka. Proč to
dělá, nevíme; není za tím idea ani víra, spíše gumpovská omezenost,
neschopnost představit si změnu. Na cestě ke smrti ideově tápe; dle mého
nenalezne mír, ale diskrétně odejde (jediný výsledek filmu). Hrdinku představuje
herečka, jejíž přirozenost, nijak strukturovaná, se tváří jako důstojnost, ale
přitom s sebou nechává manipulovat. Jako „svatá žena“ prodává vše, co tvůrce napadne. [viděno v kině]