Nejslavnější film francouzské
autorské dvojice stojí na pěti vtipech: (1) hrdinka je
pojmenovaná po slavné francouzské anarchistce; (2) když hrdinka a její
kolegyně přijdou přes noc o práci v továrně, rozhodnou se zabít
svého šéfa; (3) v době globálního
kapitalismu je těžké šéfa najít, stopa vede do daňového ráje; (4) muž, kterého si ženy
najmou, jen předstírá, že je zkušeným
bezpečnostním expertem, a na vraždy šéfů využívá
smrtelně nemocné; (5) hrdinka a muž vytvoří
svéráznou dvojici s nejistou pohlavní identitou... Pěti vtipům navzdory je skutečně komických
okamžiků ve filmu velmi málo (pokus o druhou vraždu,
mužova střelnice nedaleko stáda krav). Nekorektní politická komedie je statická a řídká na významy, její hlavní atrakce (zabít šéfa) kouká na
diváka i z distribučního plakátu jako špatný vtip. Tvůrci dosáhnou pouze toho, že svůj záměr naplní; druhým efektem filmu je bizarní epilog, jenž dovádí otázku pohlaví ad absurdum, ale o jeho
skutečném přínosu pochybuji.
I zde tvůrci vycházejí z problémů dnešního světa – nespravedlivého
rozdělení výnosů a nákladů globalizace,
tekutosti pracovních míst, zvětšující se
sociální nerovnosti – a staví se do role filmových mstitelů utlačených. Zůstávají ale na úrovni povrchní anarchie, zábavy pro zasvěcené; groteskně nadsadí novinové titulky
(hrdinka živící se holuby a drobky) a natočí na jejich základě pozérský film, který na nespravedlnost odpovídá amorálností. Chudoba a protest se redukují na znaky, s nimiž lze libovolně nakládat (chudí hrdinové mají
celosvětový akční rádius). Hrdinka mi
připomíná postavu z komiksu: na začátku je
reálný základ, který je přetvořen do podoby kompenzační fantazie, jež dostala ikonický zjev a nadpřirozené schopnosti; její
motivace je naprosto a jednostranně podmíněna okolnostmi její proměny (pomstou). S tím rozdílem, že nadpřirozeno nahradila nadsázka a úspěšnost jejího vyrovnání je sporná. Film povyšuje buranskou komedii politicky progresivním programem. [viděno na kanálech ČT]
