MAHLER (Ken Russell, 1974)

Ve spojitosti s Russellovými "skandálními" biografiemi se nabízí otázka, nakolik tvůrce velikost osobnosti ještě ctí, nakolik na ní parazituje a nakolik ji umenšuje. K extrovertnímu sochaři Mooreovi (DIVOKÝ MESIÁŠ) se Russellův kulturní vandalismus hodil, zatímco odtažitý introvert Mahler vychází z tohoto filmu jeho nepříjemný snob. S niterností jeho génia se tvůrce vypořádal tak, že to uvnitř – vzpomínky, noční můry, úzkosti, reflexi viny – vyvedl do poklesle imaginativních spektáklů. Ty nepatří Mahlerovi, ale Russellovi, který umisťuje velikána na ironický pranýř. Tvůrce vnímá skladatele především skrze jeho němectví: příznak mrtvolnosti. V lepším případě ho na Mahlerovi zajímá posedlost smrtí (skladatelův sen o vlastní kremaci zaživa), v horším případě spojení s Wagnerem a Třetí říší (fantasmagorie na téma skladatelovy konverze ke katolictví, spojení Kristova a hákového kříže).

Zdánlivě uctivě, s menší dávkou spekulativní poetické licence se Russell vyjadřuje k Mahlerově hudbě, k jeho inspiraci přírodou. Jakmile ale dojde na lidi, počínaje manželkou, stává se ze skladatele citový mrzák. O to více překvapí revitalizace manželské lásky těsně před koncem filmu; nebyl by to ale snaživý ironik Russell, kdyby citové vzepětí nespojil s avízem brzké smrti skladatele... Mahlerovy rakouské poměry zajímají Russella pramálo: jeho židovská rodina je pojata jako čistá karikatura, kontext místa a doby vymaže anglicky plochá estetika ošklivosti. Tváře jsou nehezké nebo fádní, kamera je snímá z panoptikální blízkosti; anglický přízvuk se domýšlivě vytahuje nosem vzhůru. Velikost je třeba poválet v bahně: z baletu se v kremační fantazii stane striptýz, z opery ve wagnerovské fantazii muzikál. Židovství jsou stažené kalhoty, důkaz chybějící předkožkou... Russell udělal z Mahlera povýšeného Angličana, který sleduje dějiny střední Evropy z okna rychlíku. [viděno na mubi.com]