Ve spojitosti s Russellovými "skandálními" biografiemi se nabízí otázka, nakolik tvůrce
velikost osobnosti ještě ctí, nakolik na ní parazituje a nakolik ji umenšuje.
K extrovertnímu sochaři Mooreovi (DIVOKÝ MESIÁŠ) se
Russellův kulturní vandalismus hodil, zatímco odtažitý introvert Mahler vychází
z tohoto filmu jeho nepříjemný snob. S niterností jeho
génia se tvůrce vypořádal tak, že to uvnitř – vzpomínky, noční můry,
úzkosti, reflexi viny – vyvedl do poklesle imaginativních spektáklů. Ty nepatří Mahlerovi, ale Russellovi, který umisťuje velikána na ironický pranýř. Tvůrce vnímá skladatele především skrze jeho
němectví: příznak mrtvolnosti. V lepším případě ho na Mahlerovi
zajímá posedlost smrtí (skladatelův sen o vlastní kremaci zaživa),
v horším případě spojení s Wagnerem a Třetí říší (fantasmagorie na téma
skladatelovy konverze ke katolictví, spojení Kristova a hákového kříže).
Zdánlivě uctivě, s menší dávkou spekulativní poetické licence se
Russell vyjadřuje k Mahlerově hudbě, k jeho inspiraci přírodou. Jakmile
ale dojde na lidi, počínaje manželkou, stává se ze skladatele citový
mrzák. O to více překvapí revitalizace manželské lásky těsně před koncem
filmu; nebyl by to ale snaživý ironik Russell, kdyby citové vzepětí nespojil s
avízem brzké smrti skladatele... Mahlerovy rakouské poměry zajímají
Russella pramálo: jeho židovská rodina je pojata jako čistá karikatura,
kontext místa a doby vymaže anglicky plochá estetika ošklivosti. Tváře
jsou nehezké nebo fádní, kamera je snímá z panoptikální
blízkosti; anglický přízvuk se domýšlivě vytahuje nosem vzhůru. Velikost
je třeba poválet v bahně: z baletu se v kremační fantazii stane
striptýz, z opery ve wagnerovské fantazii muzikál. Židovství jsou stažené kalhoty, důkaz chybějící předkožkou... Russell udělal z Mahlera povýšeného Angličana, který sleduje dějiny střední Evropy z
okna rychlíku. [viděno na mubi.com]