IMAGINÁRNÍ LÁSKY (Xavier Dolan, 2010)

Láska není od toho, aby se naplnila; Dolan svým mazlivým stylem protahuje okamžik „šílení z lásky“, úvodním citátem deklarované téma filmu. Mladý muž a mladá žena touží po stejném mladíkovi, jehož preference jsou velmi neurčité; kromě nich ve filmu sledujeme hraně dokumentární zpovědi těch, kteří si prošli špatným vztahem. Tvůrce se obsadil do role jednoho z hrdinů: pěkně se na něj dívá a při své zvýšené empatičnosti se dokáže vžít stejně do sebe jako do kteréhokoliv muže či ženy v dané situaci. I Dolan hledá pravou lásku a nastavuje si přitom kameru jako zrcadlo. Banální významy sublimují do velmi pohledného, hladkého stylu; hojně používaným výrazovým prvkem jsou jízdy kamery, které sledují tváře hrdinů při zpomalené chůzi. Úzkost má libidinózní potenciál: když odvržený hrdina sestupuje zpomaleně do temnoty schodiště, je elegantní ztvárnění metafory v kontrastu s pocitem, který má představovat.

Kamerový styl je velmi pozorný. Dialog dvou stojících postav zabírá tak, že je doslova „objíždí“ po obvodu; kamera v přerušovaném pohybu mění strany, ze kterých je pozoruje. Napětí pramenící z potlačované lásky vyjadřují detaily na gesta nervózních rukou. Dolan se od poněkud marného „šílení“ nedistancuje, ku prospěchu věci ho ale vyjadřuje klidně: namísto dramatických afektů jej převádí do stylu filmu a stylu postav. Oba hrdinové svou otevřenost vůči citu, potažmo kráse, deklarují stylovými módními doplňky; tvůrce s pomocí svých prostředků (střihu, detailu, motivu) vyznává fetiše dámských vysokých podpatků, bradavek a bonbónů žužu. Ochranná hráz stylu, kterou si postavy kolem sebe stavějí, částečně vysvětluje jejich osud: osobní styl jako výraz toužení po identitě nebo snížené sebedůvěry v lásce z nich dělá soběstačné samotáře. Pravá láska je jako Audrey Hepburnová (fetiš jedné z postav): má styl, ale nemá tělo. Hrdinové praktikují sex bez lásky a láskou imaginárně trpí… Kosmicky zklidnělé melodrama. [viděno na kanálech ČT]