LURDY jsou filmem moderní rakouské školy, která dramatickou náplň záběrů podává v nezúčastněném stylu. Vesměs statické záběry
snímají dění spíše v celcích, významy
se skládají z náznaků v chování
postav, jež se v čase opakují
a ustanovují dané schéma (žárlivost mezi čekateli na zázrak, odcizení mezi nemocnými
a zdravými, skepse mezi zdravými přihlížejícími). Vyprávění je uzavřené
do daného prostředí, jež je nahlíženo z mnoha úhlů a přímo určuje téma
filmu. Zde Lurdy, jihofrancouzské poutní
místo s historií zázraků, určují téma náboženského zázraku ve
skeptické době. Nejzajímavější je na filmu souběžná existence dvou skupin poutníků: těch,
kteří chtějí uzdravit sebe nebo své blízké
(víra jako poslední naděje), a těch, kteří
chtějí být případnému zázraku
přítomni (voyeurismus, kompenzační potřeba být
„při tom“, utvrzení se ve své
nevíře). Pointa filmu spočívá v tom, že v
zázraky dnes nevěří nikdo, de facto ani sama
katolická církev.
Film není explicitně
proticírkevní, církev zde vystupuje v málo
záviděné roli těch, kteří
musejí skeptikům vysvětlovat paradoxy spojené s institutem zázraku: pokud Bůh dovolí zázrak
jednomu, proč ne všem? Postmoderní skepse se vyjeví ve finále a zároveň vrcholu filmu, jehož silný
emotivní obsah je působivější o to více, že je
zastřený: netečným stylem a rozhodnutím tvůrkyně nazírat okamžik pravdy více očima vedlejších postav než hrdinky, o jejíž uzdravení se jedná. Skepse předběhne vlastní zdůvodnění, nevíra vyloučí zázrak předem... Přístup tvůrkyně považuji za
umírněně osvícenský: ona sama zázrak
nedovolí, místo kritiky
mašinérie zázraku ji ovšem více zajímá to, kterak možnost zázraku proměňuje - uvádí do pohybu - pole vztahů mezi jednotlivci, kterých se týká. Slabinu filmu vidím v tom, že jeho styl je příliš jistý, vševědoucí, akademický. Kamera z odstupu nabízí divákovi dokonalý přehled o tom, co s děje, nevzniká napětí mezi ním a tématem. Kauza je uzavřena předem, divák není dotčen. Easy watching. [viděno na kanálech ČT]
