ĎÁBLOVA PAST (František Vláčil, 1961)

Srovnávám raný Vláčilův film s filmy dvojice Kachyňa-Procházka (KOČÁR DO VÍDNĚ, NOC NEVĚSTY, UCHO), jejichž odkazu lichotí duch doby druhé poloviny šedesátých let – byly kanonizovány. Filmy obou spojuji proto, že je nedávno vysílala Česká televize, mnoho společného jinak nemají. Pokud se filmy Kachyni odehrávají v minulosti, je mnohem méně minulá a mýtická než u Vláčila. Podnětný rozdíl ale shledávám v jejich stylu. Kachyňovy filmy styl mají, ale je to na můj vkus styl doslovný, styl násilného „impresionismu“ – typicky se jedná o časté užívání subjektivní kamery (v UCHU téměř výlučně ve vzpomínkách hrdiny na stranický večírek). Kamera představuje pohled (např. klíčovou dírkou) či pohyb postavy (hrdinka rozhlížející se po okolí v KOČÁRU DO VÍDNĚ), nebo plní konkrétní popisnou roli (v témže filmu kamera poodjíždějící mimo cestu na detaily hrdinkou odhozených zbraní).  

Srovnejte to s Vláčilem a majestátním nájezdem kamery vzduchem na dveře mlýna; tento prvek se v ĎÁBLOVĚ PASTI objeví třikrát, pokaždé v souvislosti s „nájezdem“ nepřátel mlynářské rodiny, ale nikdy doslova. Pohyb kamery nepředstavuje fyzický pohyb konkrétních postav, přesahuje je. Nemluvě o scéně, jejímuž úvodu udává hypnoticky zlověstný rytmus pohyb kamery, která je upevněná na pohybující se čepeli kosy. Pohyb kamery určuje hmota, ale bez zjevné motivace: nepatří subjektu, nic neznamená. Vláčilova kamera může být manýristická, ale na rozdíl od té Kachyňovy tvoří samostatnou, expresivní kvalitu filmu. U Kachyni kamera sugeruje, šmíruje. Malá autonomie kamery jako by souvisela s bezvýchodností Procházkových scénářů, jejichž postavy vláčí okolnosti – oproti pohádkovému vyznění Vláčilova filmu. Na jedné straně materie, na druhé prozřetelnost. [viděno na ČT]