Vedle toho, že
k pořádnému činu vlastně nedojde, směřuje film k neškodnosti – a k dokonalému
setření hranice mezi hraným a dokumentárním filmem – i to, kterak tvůrci každý
z příběhů vybaví specifickým inscenačním klíčem, atrakcí (seznamování se
se ženami na inzerát, rekonstrukce tehdejší diverzní akce pro své syny, konkurs
na mladou teroristickou nástupkyni). A napříč všemi příběhy inscenují filmaři
výbuchy, snad aby dodatečně naplnili libé představy hrdinů. Monty Python v hezčím
balení. Film má také velmi působivý konec, ale není úplně zřejmé – je to mimo jeho
dosah –, nakolik silná atmosféra a sugesce odhodlání mladé „teroristky“ nepředstavují
pouze bublinu média. Z dřívějších scén je patrné, že dívka se spíše cítí
dotčená ve svém právu na kulturní odlišnost, životní styl, tedy není ve svém
vzdoru motivována politicky ani sociálně. Postmoderní teroristka usiluje o
uznání své identity. Film už svým názvem připouští, že půjde o „měkký“
terorismus, hru na politické násilí. Dle mého zůstal omezen svou volbou. [viděno
na ČT]
15. ledna 2015
SAMETOVÍ TERORISTÉ (Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2013)
V Čechách a na
Slovensku vznikají i moderní, dobře natočené filmy. SAMETOVÍ TERORISTÉ mi místy
dokonale komponovanými obrazy a pozorovacím chladem, obnažujícím na
kameru své postavy, připomněl moderní rakouské filmy (ty od Seidla a Geyrhaltera).
Ovšem namísto nemilosrdné společenské kritiky nabízejí jen
velmi mírně podvratný komediální kolorit. Film se – omezen československou
mentalitou a dějinami – věnuje teroristům-diletantům, kteří buď prováděli spíše
symbolické, až „lyrické“ diverzní akce (Hučín), nebo se ke svým ozbrojeným
fantaziím ani nedostali. Potvrzují se tím Bělohradského slova, že náš národ
neumí klást efektivní odpor. „Lhostejný a zbabělý národ“ (citát, který vyburcuje
jednoho z hrdinů filmu) mají sklon z jeho domnělého nicnedělání
burcovat blouznivci činu, kteří po zbrani sahají až na prvním místě.