12. ledna 2015

MAPY KE HVĚZDÁM (David Cronenberg, 2014)

Po divácky relativně vděčné NEBEZPEČNÉ METODĚ – filmu s výrazným antagonistickým vztahem, nadto kostýmním a „podle skutečnosti“ – nastoupil David Cronenberg cestu ke kritickému a zejména diváckému vyloučení. COSMOPOLIS a MAPY KE HVĚZDÁM nabízejí zdánlivě nestravitelné, tuhé zážitky – v prvním případě pro deklamativně tuhé, teoretické diskurzy, které se nepřetržitě linou z úst postav, v druhém případě pro tuhost empatie, velmi odtažité ztvárnění Hollywoodu. Oproti Cronenbergově filmu představoval Lynchův MULHOLLAND DRIVE Hollywood jako místo sice temné, ale s tajemstvím, hloubkou, atmosférou – jako místo, do kterého se dá vnořit. V MAPÁCH je Hollywood velmi plochý ve své ošklivosti. Noční můry jsou součásti skutečnosti, mají povahu psychózy, jako by pocházely z nemocné vůle (ambice). V takovém Hollywoodu se dá jen zemřít.

Na rozdíl od recenze Jindřišky Bláhové v HN si ovšem nemyslím, že by ubohost obrazu Hollywoodu byla cílem Cronenberga; MAPY nejsou filmem o Hollywoodu, stejně jako klasický film Nicolase Raye ŽIJÍ V NOCI nebyl filmem o policii. Spojení obou filmů se nabízí vzhledem k tomu, jak MAPY vyústí. Ray neměl rád policii, ale jeho film nebyl obžalobou policie. Hollywood se u Cronenberga příliš neliší od jeho jiných světů, převrácených fantazií. Namísto temného romantismu – my vs. oni – mají jeho póly (zkaženost, nevinnost) k sobě mnohem blíže, děti trpí nemocí svých rodičů. Dokoná závěrečný akt mladých hrdinů morbiditu místa (filmu), nebo ji překoná? Cronenbergovi je tragický patos cizí, zdá se mi (hypotéza), že závěr jeho posledního filmu lze číst jako únik před nemocí duše. Hollywood jako nákaza. [viděno v kině]