Philippe Garrel točí mnohem kratší filmy než nám z oficiální distribuce známé PRAVIDELNÉ
MILENCE – například VÍTR NOCI (rovněž na mubi.com) nebo ŽÁRLIVOST, jeden
z nejlepších filmů roku 2013. Postoje, sebejistoty mužských hrdinů jsou
v Garrelových filmech znejisťovány, konfrontovány vývojem vztahu; žárlivým
se v ŽÁRLIVOSTI stane ten nejméně „podezřelý“. Film ZROZENÍ LÁSKY v
typicky francouzském duchu revolučního volnomyšlenkářství tématizuje otcovství
a legitimizuje právo – a povinnost – otce opustit rodinu v pravý
čas. Obhajuje lásku jako univerzální potřebu. Jak řekne hrdinovi epizodní
postava ženy, múza okamžiku, člověk musí (v osobní krizi) myslet na sebe,
pokud nemá ztratit duši.
Stejně jako název
filmu působí transparentně i jeho forma (detail držících se rukou milenců,
analyzující dialogy k věci). Zároveň Garrel projevuje schopnost jít k existenciální
podstatě - činí tak skrze dialogy dvojic a přitom filmově. Střih v rámci
dialogu otrocky nesleduje mluvčího, nechává kameru setrvat na tom z aktérů,
jehož vnitřní stav je v danou chvíli podstatnější, i když zrovna nehovoří. Narušený, nerovnocenný dialog signalizuje krizi a zvěstuje změnu. Ve scéně hrdinova
odchodu od rodiny sleduje statická kamera v celkovém záběru syna, kterak volá na
otce ještě dlouho poté, co ten vyšel ze záběru – jakmile syn ztratí otce z
dohledu, kamera se k hrdinovi střihem vrací. Zoufalé volání syna střídá
úleva otce z „bezpečí“ za rohem ulice… Film působí silou přítomného jednání,
připomíná realistické mystérium: sled intenzivních okamžiků (tělesné a duchovní
blízkosti, debat, hádek), oddělených drobnými skoky v ději. Sice analyzuje
situaci hrdiny, ale neukazuje jasný zlom v jeho vědomí. Hrdina se dokáže
oprostit od minulosti skrze sérii „iniciačních aktů“, nikoliv psychoanalýzou.
Stejně jako ve filmu VÍTR NOCI je klíčovým prvkem struktury mystéria jízda
autem – pohyb, změna prostředí, otevřený dialog. V kontrastu
s chaosem ze stagnace a nemocné vůle. [viděno na mubi.com]
