SŮL ZEMĚ (Herbert L. Biberman, 1954)

Dle Jonathana Rosenbauma „jediný významný americký nezávislý film vyrobený komunisty“ (financovala jej odborová organizace s komunistickým vedením). Ale navzdory této charakteristice se jedná o velmi silný film. Pojednává o stávce hispánských horníků a jejich žen proti „anglosaským“ majitelům zinkového dolu, protože musejí pracovat a žít v horších podmínkách než bílí horníci. Paralelně s tím ovšem probíhá boj žen o uznání jejich hlasu v tradičně mužském prostředí odborů. Nečekejte dogmata ani proklamace, film má spád a napětí thrilleru; středobodem zápletky je zachování tzv. picket line (kruhu těl stávkujících, který blokuje cestu k dolu) za každou cenu, policie může bariéru rozehnat pouze v případě, že jí k tomu stávkující „vyprovokují“…

Interiéry (domácnost, hospoda, odborový sál) vyvolávají spíše skepsi ohledně jednoty mužů a žen, kamera má sklon snímat střety z nadhledu. Skutečně očistná akce probíhá pod širým nebem, euforie jednajících jedinců, snímaných z pohledu, jako by neměla „strop“. Ne nadarmo hrdinka při hádce s defétistickým manželem – ten se kulturně jako muž nedokáže přizpůsobit měnící se roli ženy, která se vlivem okolností postaví s dalšími ženami do čela stávky – zvolá: „Já chci růst!“ Jedná se o nejsilnější okamžik filmu, jemuž v jeho deklamaci (hrdinka chrlí věty jako smyslů zbavená) prospěje rozhodnutí tvůrců obsadit do rolí neherce a neznámé herce. Režie filmu je natolik sebejistá a stmelující, že jsem herce od neherců nerozeznal (divák si svůj odhad může ověřit při závěrečných titulcích, v nichž jsou obě skupiny představeny zvlášť). Levicový étos se zde osvědčuje ve spojení s konkrétním případem a za podmínky jednoty pohlaví. Není společenského pokroku bez pokroku ve vědomí. [viděno na mubi.com]