Interiéry
(domácnost, hospoda, odborový sál) vyvolávají spíše skepsi ohledně jednoty mužů
a žen, kamera má sklon snímat střety z nadhledu. Skutečně očistná akce probíhá
pod širým nebem, euforie jednajících jedinců, snímaných z pohledu, jako by
neměla „strop“. Ne nadarmo hrdinka při hádce s defétistickým manželem –
ten se kulturně jako muž nedokáže přizpůsobit měnící se roli ženy, která se vlivem
okolností postaví s dalšími ženami do čela stávky – zvolá: „Já chci růst!“
Jedná se o nejsilnější okamžik filmu, jemuž v jeho deklamaci (hrdinka
chrlí věty jako smyslů zbavená) prospěje rozhodnutí tvůrců obsadit do rolí
neherce a neznámé herce. Režie filmu je natolik sebejistá a stmelující, že jsem herce
od neherců nerozeznal (divák si svůj odhad může ověřit při závěrečných
titulcích, v nichž jsou obě skupiny představeny zvlášť). Levicový étos se zde osvědčuje
ve spojení s konkrétním případem a za podmínky jednoty pohlaví. Není
společenského pokroku bez pokroku ve vědomí. [viděno na mubi.com]
16. ledna 2015
SŮL ZEMĚ (Herbert L. Biberman, 1954)
Dle Jonathana
Rosenbauma „jediný významný americký nezávislý film vyrobený komunisty“ (financovala
jej odborová organizace s komunistickým vedením). Ale navzdory této
charakteristice se jedná o velmi silný film. Pojednává o stávce hispánských
horníků a jejich žen proti „anglosaským“ majitelům zinkového dolu, protože
musejí pracovat a žít v horších podmínkách než bílí horníci.
Paralelně s tím ovšem probíhá boj žen o uznání jejich hlasu
v tradičně mužském prostředí odborů. Nečekejte dogmata ani proklamace,
film má spád a napětí thrilleru; středobodem zápletky je zachování tzv. picket
line (kruhu těl stávkujících, který blokuje cestu k dolu) za každou cenu,
policie může bariéru rozehnat pouze v případě, že jí k tomu stávkující
„vyprovokují“…