Wendersův film je "eurothrillerem", formou, kterou se umělečtí
režiséři působící v Americe sice vnějškově přispůsobují imperativu žánrové
zápletky, kauzálního řetězce událostí, ten ale rozvolňují kontemplací, smyslem
pro paradox. Ze scény, v níž manželka míří zbraní na hrdinu, který zmizel ze světa,
ale svou ženu občas potají sleduje, nejjasněji vyzařuje
"evropský" Wenders: chladný, spekulativní, abstraktní (manželka se
podřídí pokynu manžela, aby se svlékla, ale ve spodním prádle po něm vystřelí).
Typická je pro tento typ kvazižánrového filmu i sebereflexivnost: postava
vyšetřujícího detektiva je filmovým nadšencem, ve filmu se objevuje evropský
režisér jako tvůrce sofistikovaného braku ve službě Hollywoodu, a roli
starého otce druhého z hrdinů ztvárnil Sam Fuller.
Wendersovský chlad pramení z pesimismu nad vývojem světa, oproti němu
stojí projevy tlumené vášně: něha, se kterou Wenders "užívá" Fullera,
sympatické postavy přemýšlivé kaskadérky a zamilovaného detektiva, typicky
evropská inspirace "Americanou", zde lokacemi Los Angeles (labyrint
struktury dálnic, molo v Santa Monice, bazén s výhledem do údolí města).
V rámci zápletky obdobně proti sobě stojí chlad Hollywoodu, kalkulu
násilí, a vřelé bratrství hispánské komunity, která se ujme hrdiny, zpytujícího
se producenta násilných filmů. Ambivalentnost KONCE NÁSILÍ se projevuje i
významově, jako kontrast jasného vzkazu (konec násilí ve filmu, odsouzení
technologie) a složitější dialektiky přítele/nepřítele. Co "krmí" násilný
filmový průmysl, je představa nepřítele, vnějšího ohrožení, ve filmu ale
"nepřítel" osvobozuje, probouzí z falešného vědomí. Nutno ovšem
dodat, že ne oba hrdinové filmu - "dvojníci" působící v různých
průmyslech násilí – mají takové štěstí. Špatný konec pro jednoho představuje
realitu, proti ní Wenders „nelogicky“ staví happy end, chtěné gesto básníka,
který chce filmem budovat lepší svět. [viděno na kanálu Film Europe]