25. ledna 2015

KONEC NÁSILÍ (Wim Wenders, 1997)

Wendersův film je "eurothrillerem", formou, kterou se umělečtí režiséři působící v Americe sice vnějškově přispůsobují imperativu žánrové zápletky, kauzálního řetězce událostí, ten ale rozvolňují kontemplací, smyslem pro paradox. Ze scény, v níž manželka míří zbraní na hrdinu, který zmizel ze světa, ale svou ženu občas potají sleduje, nejjasněji vyzařuje "evropský" Wenders: chladný, spekulativní, abstraktní (manželka se podřídí pokynu manžela, aby se svlékla, ale ve spodním prádle po něm vystřelí). Typická je pro tento typ kvazižánrového filmu i sebereflexivnost: postava vyšetřujícího detektiva je filmovým nadšencem, ve filmu se objevuje evropský režisér jako tvůrce sofistikovaného braku ve službě Hollywoodu, a roli starého otce druhého z hrdinů ztvárnil Sam Fuller.

Wendersovský chlad pramení z pesimismu nad vývojem světa, oproti němu stojí projevy tlumené vášně: něha, se kterou Wenders "užívá" Fullera, sympatické postavy přemýšlivé kaskadérky a zamilovaného detektiva, typicky evropská inspirace "Americanou", zde lokacemi Los Angeles (labyrint struktury dálnic, molo v Santa Monice, bazén s výhledem do údolí města). V rámci zápletky obdobně proti sobě stojí chlad Hollywoodu, kalkulu násilí, a vřelé bratrství hispánské komunity, která se ujme hrdiny, zpytujícího se producenta násilných filmů. Ambivalentnost KONCE NÁSILÍ se projevuje i významově, jako kontrast jasného vzkazu (konec násilí ve filmu, odsouzení technologie) a složitější dialektiky přítele/nepřítele. Co "krmí" násilný filmový průmysl, je představa nepřítele, vnějšího ohrožení, ve filmu ale "nepřítel" osvobozuje, probouzí z falešného vědomí. Nutno ovšem dodat, že ne oba hrdinové filmu - "dvojníci" působící v různých průmyslech násilí – mají takové štěstí. Špatný konec pro jednoho představuje realitu, proti ní Wenders „nelogicky“ staví happy end, chtěné gesto básníka, který chce filmem budovat lepší svět. [viděno na kanálu Film Europe]