Zřejmě nejméně významný z Radokových celovečerních filmů má
formu, o které si většina českých filmů, tzv. novou vlnu nevyjímaje, může
nechat jen zdát. Jednoduchá zápletka o napáleném lakomci zhruba od třetiny
filmu nestačí s formou držet krok, příkladem budiž komická scéna s hořící
konvicí, která je pojatá jako střihová montáž – působí více avantgardně než
komicky. Nejsilněji, nejvíce kompaktně, tak ve filmu vyzní muzikálová čísla,
která naplňují slova Radokova syna Davida (z tohoto dokumentu), že zpívaný text
a hudební projev byly otci prostředkem, jak umocnit inscenaci. Stylizace na
druhou.
Už vzhledem k době jeho vzniku je DIVOTVORNÝ KLOBOUK projevem ryzího eskapismu, útěku z Prahy. Malým formám (frašce, muzikálu) chybí protipóly v
podobě dokumentu, zcizení, druhého plánu, velkého tématu. Prvek mystifikace se
vyskytuje jen v prvním plánu (napálení), inscenovanost, jež by odhalovala,
co se skrývá za zápletkou, zůstává v rovině inscenace – převedení předlohy
do fyzického světa filmu. Užívání barokizujících filmových prostředků, dynamická,
snad i manýristická kadence, se kterou se mění postavení a úhly kamery, těsně
sousedství ostrých podhledů a nadhledů (souvislost s Radokovou oblibou
vertikální hloubky prostoru), plastičnost prostoru bez „čtvrté stěny“ (div u
divadelníka), uvolněnost střihu a osvobozenost kamery – kdo by zde neviděl
českého Orsona Wellese? [viděno na ČT]
