DÁMA ZE ŠANGHAJE (Orson Welles, 1947)

Film skončí jinak než většina filmů tvůrce, protože předmět jeho vyprávění, padlý mužský hrdina, je zároveň vypravěčem. Nedochází k rozdvojení subjektu na postavu, jež stojí v centru vyprávění a selhává, a na postavu kritického svědka. Hrdina zde pojme obojí s tím, že sebekritika je bezzubá a vina za selhání je z velké části přesunuta na ženskou postavu. Welles tentokrát nehraje „obra“, místo toho klade důraz na svou zranitelnost: opakovaně se přiznává k vlastní pošetilosti, v jednom z dialogů je explicitně vyvrácen mýtus o silných mužích a hrdinův podivný přízvuk, údajně irský, z něj činí cosi na způsob periferního etnika. Na rozdíl od MACBETHA, kde šlo více o konflikt představ, se zde vina ženy (manipulace, svádění ke zlu) kriminalizuje, stává se více vnějškovou.

Welles zveličuje Hayworthové půvaby blonďatou barvou vlasů a přepychovými detaily tváře; o to více vynikne její pád. Sadistický ortel nad ní změkčí přepjatě fantaskní vyvrcholení filmu, které ovšem navazuje na nenápadně nereálný ráz filmu (Central Park s kočárem, hořečnaté Mexiko, vizuálně pokřivené soudní přelíčení). Welles trestá ženu pro její slabost ("Já nechci zemřít!"); asymetrie v přístupu k oběma postavám vychází z mužovy výchozí nevinnosti a nerovné hloubky zkušenosti. Co hrdina, politický idealista, prožívá nyní – jeho vůle je paralyzována ženou -, si ona zřejmě prožila tenkrát v Šanghaji. Muž toho o ženě mnoho neví, je „impotentním“ svědkem důsledků její ztráty ideálů. Vyčítá si, že si zadal se světem mocných, hýčká si svou bezmoc… Jinak Welles opět infikuje anglosaské centrum periférií, svým stylem destabilizuje dominantní obraz světa (právníků a Hollywoodu), ale zejména strhne ambivalentním zobrazením své ženy. Její světlou a temnou stránku odráží rychle se měnící šatník hvězdy: bílá šatů v mexické noci se zdá být přeludem muže, černá skutečností. Welles našel ve filmu noir krásné křivé zrcadlo ženy. [viděno v Cannes]