Francouzská kritika přítomná v Cannes, v čele s Cahiers du Cinema, Garroneho opus dle očekávání zavrhla. Je součástí italské „školy“ (též Sorrentino), jejíž opulentní umělecké filmy si vytvářejí vlastní skutečnost, než že by nakládaly se skutečností již danou. Jedná se o příklad vizionářské tendence v kinematografii, jejíž "fantastické" vyprávění si je ovšem vědomo sebe sama; Garroneho film odkazuje spíše na vyprávění jako přetváření vlastního osudu, než na příběhy. Namísto útěchy má takové umění zatřást: jako kdyby Pasolini točil jako Fellini... Problém filmu spočívá v tom, že minimálně polovinu stopáže se nutí do vyprávění pro vyprávění, jímž si tvůrce připravuje materiál pro finální akt ničení. Garrone boří iluze o kreativním potenciálu vlastního vyprávění: tři povídky na pomezí temné pohádky a naturalismu, zasazeného ve fiktivním čase a prostoru, nevedou k prozřetelnému konci. Mechanicky rozvíjená vyprávění vsadí tvůrce do zdrcujícího významového kontextu.
Marný film tak nabyde smyslu, ale nechá za sebou "spálenou zemi". Příběhy, jež se odehrávají v různých královstvích, spolu přímo nesouvisejí, když pomineme několik okrasných letmých spojení, ale ukáží se být motivovány společným záměrem. Podle zadání tohoto záměru si tvůrce vytvoří svůj poloprázdný fiktivní svět. Všechny povídky nakonec velmi naturalisticky – co do zobrazení násilí i světonázoru – ukáží, že žádné kouzlo (proměna), s nimiž pohádky (mýty) pracují, není samospasitelné. Každá volba člověka, který chce překonat nemožnost, má bolestné důsledky, jež ho vracejí ke omezenosti jeho pobytu na světě (stáří, neplodnosti, neschopnosti) a ještě ho krutě potrestají. Film na metafoře svlečené kůže ukazuje agónii důsledků špatných rozhodnutí, kterými se znásilňují příroda a osud. Garrone ve svém nepohádkovém, deziluzivním filmu říká, že není útěchy ve vyprávění. Přesto nakonec sáhne k rekvizitě jako z magického realismu, provazochodci vyvýšeném nad běžné lidi. Vyprávění vystřídá lyrismus. [viděno v Cannes]
