Ve filmu tak není nic solidního kromě zkušenosti ženské hrdinky, opět v podání Divine. Ne náhodou je vnitřní opravdovost „v rozporu“ s vnějškovou falešností: to, že herci obecně přijímají cizí role, je zde umocněno - a navenek znemožněno - tím, že herec přijímá i cizí tělo. To, jak Divine popírá zjevnou nemožnost, není otázka proměny, ale energie a drzosti... I v tomto filmu je hrdinka obětí jak společnosti, jejího morálního pobouření (satira), tak vlastního blouznění o své roli v ní, ženě v domácnosti ze střední třídy (parodie). Waters sympatie k hrdince ukazuje paradoxně tím, že ji nechá trápit: hromadí a přehání zdroje nátlaku, vyvolává v ní extrémní reakce, alkoholismem počínaje, zveličuje status oběti... Další punc opravdovosti představuje hrdinčino bezpodmínečné přátelství s jinou ženou, která do homogenizovaného prostředí předměstí od pohledu nezapadá: se zbohatlou bývalou služkou s německým šoférem, kterou hraje jiná Watersova múza, Edith Masseyová. Tvůrce znemožňuje patos ošklivým a nehorázným. [viděno na DVD]
4. června 2015
POLYESTER (John Waters, 1981)
Watersův „čichací“ film působí ve srovnání se ŽENSKÝM PROBLÉMEM jako
řemeslně plnohodnotné dílo, byť už ne tak výrazné. Obraz světa, který
smrdí, dostal více fotogenickou podobu; rovnováha mezi tragédií a fraškou se
nachýlila k druhé... Nízká, braková estetika už není součástí
výrazové stránky filmu, provokace probíhá na úrovni obsahu, podobná hravě
znesvěcující poetice Monty Python (postava sériového „šlapače nohou“, jeptišky
zasahující proti nemanželským těhotenstvím). Terčem watersovské
anarcho-komedie je ale jiná společnost: ta, pro níž je morálka ideologií. Jevy,
které společnost vnímá kladně, Waters neguje (kulturní konzervatismus jako
fanatismus, východní duchovní hnutí jako parodie, kulturnost jako podvod)
- a záporné jevy (pornografii, drogy, sexuální úchylky, disfunkční
rodinu) komediálně zveličí tak, že působí jako „volné radikály“,
které znevažují obraz společnosti i samo vyprávění.
Ve filmu tak není nic solidního kromě zkušenosti ženské hrdinky, opět v podání Divine. Ne náhodou je vnitřní opravdovost „v rozporu“ s vnějškovou falešností: to, že herci obecně přijímají cizí role, je zde umocněno - a navenek znemožněno - tím, že herec přijímá i cizí tělo. To, jak Divine popírá zjevnou nemožnost, není otázka proměny, ale energie a drzosti... I v tomto filmu je hrdinka obětí jak společnosti, jejího morálního pobouření (satira), tak vlastního blouznění o své roli v ní, ženě v domácnosti ze střední třídy (parodie). Waters sympatie k hrdince ukazuje paradoxně tím, že ji nechá trápit: hromadí a přehání zdroje nátlaku, vyvolává v ní extrémní reakce, alkoholismem počínaje, zveličuje status oběti... Další punc opravdovosti představuje hrdinčino bezpodmínečné přátelství s jinou ženou, která do homogenizovaného prostředí předměstí od pohledu nezapadá: se zbohatlou bývalou služkou s německým šoférem, kterou hraje jiná Watersova múza, Edith Masseyová. Tvůrce znemožňuje patos ošklivým a nehorázným. [viděno na DVD]
Ve filmu tak není nic solidního kromě zkušenosti ženské hrdinky, opět v podání Divine. Ne náhodou je vnitřní opravdovost „v rozporu“ s vnějškovou falešností: to, že herci obecně přijímají cizí role, je zde umocněno - a navenek znemožněno - tím, že herec přijímá i cizí tělo. To, jak Divine popírá zjevnou nemožnost, není otázka proměny, ale energie a drzosti... I v tomto filmu je hrdinka obětí jak společnosti, jejího morálního pobouření (satira), tak vlastního blouznění o své roli v ní, ženě v domácnosti ze střední třídy (parodie). Waters sympatie k hrdince ukazuje paradoxně tím, že ji nechá trápit: hromadí a přehání zdroje nátlaku, vyvolává v ní extrémní reakce, alkoholismem počínaje, zveličuje status oběti... Další punc opravdovosti představuje hrdinčino bezpodmínečné přátelství s jinou ženou, která do homogenizovaného prostředí předměstí od pohledu nezapadá: se zbohatlou bývalou služkou s německým šoférem, kterou hraje jiná Watersova múza, Edith Masseyová. Tvůrce znemožňuje patos ošklivým a nehorázným. [viděno na DVD]
